Jak to tedy bylo? Silná západoevropská levice využila trvalých hospodářských těžkostí komunistických i socialistických ekonomik a podařilo se jí za příslib bohatých finančních dotací přesvědčit vedoucí kádry v Moskvě, že oni – západní levicové síly – dokážou evropské a posléze i neevropské národy lépe dovést k těm vytouženým „světlým zítřkům“ než stávající byrokratické a neschopné socialisticko-komunistické režimy. KGB po určitém váhání a pod silným tlakem masivního amerického zbrojení a trvalé neschopnosti plánovaným hospodářstvím zabezpečit většině obyvatelstva alespoň ty nejzákladnější životní potřeby se změnou souhlasil, vynutil si však při různých tajných jednáních s představiteli západních mocností ve Vídni, na Maltě aj. důležité ústupky. S tím nejdůležitějším, s beztrestností komunistických zločinů, se dodnes potýkají téměř všechny postkomunistické státy. Vždyť už bylo všeobecně známo, že komunismus není schopen konkurovat kapitalismu, komunistickým slibům už nevěřili ani samotní komunisté, zatímco Západ byl obdivován, západní ekonomiky neustále rostly a bohatl i lid obecný. I tak se stalo! KGB, StB, StaSi a jak se všechny ty tajné policejní aparáty jmenovaly, tento velkopodvod řádně připravily a soudruh Gorbačov jej úspěšně realizoval. Na podporu těchto argumentů bych zde uvedl vyjádření posledního komunistického předsedy vlády soudruha Adamce při předávání mocenských kompetencí Občanskému fóru, kde dle autentického záznamu v Rudém právu řekl doslova: „Já jsem šel do toho (do předání mocenských struktur Občanskému fóru), protože ten Gorbačov mě o to požádal. Ne proto, že je Gorbačov, ale protože dělá politiku skutečně takovou, jakou svět potřebuje. Já jsem to na sebe vzal, to riziko.“

Západ freneticky oslavoval slavné vítězství nad komunismem i realizátora Gorbačova. Vskutku vydařené veledílo! V euforickém nadšení si jak Východo- tak i Západoevropané nevšimli, že bývalé policejní aparáty fungují nerušeně dál, a jak se vše jeví, ovlivňují politický vývoj i nadále.

Dirigentskou taktovku převzali však (dočasně?) západní, nikoliv už diktátorští, ale demokraticky zvolení socialisticko-zelení kryptokomunisté, kteří mají značný vliv nejen ve vládách nejdůležitějších evropských zemí, ale i v Evropském parlamentu. Pro důkazy jejich „blahodárné“ činnosti netřeba chodit daleko. Sankce proti Rakousku, když tam ve volbách zvítězila konzervativní Lidová strana, skandalizace Berlusconiho, diskriminace katolíka Buttoglioniho v Evropském parlamentu, kriminalizace Helmuta Khola, všemi médii velmi intenzivně šířený nehorázný antiamerikanismus, urážející trvalé antibushovské kampaně a to i v tzv. solidních novinách a časopisech, a mnoho jiného. A celému tomu podvodu uvěřili nejen naivní, komunistických manipulací neznalí Západoevropané, ale i mnozí Češi. Co jiného znamenal velký nadpis článku v jedněch velmi uznávaných českých novinách: „Odkud se bere ve vždy proamerickém Česku antiamerikanismus?“ Kdo má možnost sledovat v západních zemích manipulaci veřejného mínění, hlavně levicí ovládanou televizí, ten bude se mnou určitě souhlasit. Uvádět zde příklady by přesahovalo rámec tohoto příspěvku. Závěrem lze tedy konstatovat: Operace se zdařila, vlk se nažral, koza zůstala celá. Centrum pro šíření komunismu ve světě se (dočasně?) přemístilo z nedůvěryhodné a chudobné Moskvy do bohatého, důvěryhodného a socialisty ovládaného Berlína. Taková je dnešní realita. Lze jen doufat, že brzy prohlédnou i ti naivní Západoevropané a ve vskutku svobodných volbách pošlou ty zelenorudé socialisty definitivně na smetiště dějin. Kdy se toho dočkáme? Těžko říci, neboť opravdová demokracie a právní stát skýtají výhody nejen slušným lidem, ale umožňují zároveň lumpům, podvodníkům a v neposlední řadě socialisticko-komunistickým ideologům tuto demokracii i tento právní stát ve svůj prospěch zneužívat. To konečně v dějinách dokázali už velmi často.

„Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak se chci věnovat práci dramatika.“

„Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují. Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě..“

„Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným někoho jiného. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor !!“

„Již nikdy do žádného paktu (vojenského) nepůjdeme. Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury.“

— Vaclav Havel

Rodina Havlů patřila k nejbohatším židovským rodinám v Praze již na počátku 20.století. Současné bohatství, resp. zrestituované majetky jsou dílem strýce Václava Havla Miloše Havla, filmového podnikatele. Významnou měrou se na majetku rodiny podílel i otec Miloše Havla Václav Havel, majitel stavební firmy a stavitel Lucerny. Vztahy Václava Havla se svým synem Milošem Havlem však byly později poznamenány synovou neutajovanou homosexualitou.

Asi nejproslulejším projektem Miloše Havla bylo vybudování Barrandovských studíí, které vybudoval spolu s židovským podnikatelem Osvaldem Koskem. Miloš řídil i filmovou společnost Lucernafilm a bohatl na dovozu a promítání amerických filmů.

Po začátku války vstoupila na Barrandov německá správa a ateliéry se nebývale rozrostly. Točila se řada filmů, na kterých se podílela tehdejší elita českých herců. Miloš Havel byl ochoten učinit cokoli, jen aby se zachránil. Ochotně tedy spolupracoval nejen s okupační správou, ale také s Gestapem. Později po válce měl štěstí, že se dokumenty o jeho stycích s Gestapem ztratily (stalo se tak v průběhu jeho námluv s StB).

Po válce byl Miloš Havel označen filmovou obcí za kolaboranta s nacisty, byl také obžalován, ale obvinění bylo za nejasných okolností staženo. Z této doby existují také doklady o čilých stycích Miloše Havla s StB. Aby se zachránil, podepsal Miloš Havel StB také spolupráci. Po navázání spolupráce s StB odcestoval Miloš Havel do Německa. Oficiální prameny tvrdí, že poté svou spolupráci s StB ukončil.

V Západním Německu požádal Miloš Havel jako pronásledovaný český žid za války o odškodnění za majetek, který ztratil. V průběhu války totiž prodal polovinu barrandovských studí německé správě za částku asi 7 milionů korun, což považoval za podhodnocenou cenu, ke které byl přinucen. Západoněmecký rehabilitační soud nároky Miloše Havla uznal a v plném rozsahu jej odškodnil.

Vraťme se však k našemu Václavu Havlovi. Ten se celý život programově angažoval v „antikomunistickém“ disentu, ve kterém však byla řada (bývalých) komunistů, tzv. „osmašedesátníků“. Namátkou uveďme jména jako Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jiří Hájek, Jaroslav Šabata, Miloš Hájek, Karel Šiktanc a řada dalších.

Václav Havel nebyl řadový disident. Jezdil v lepším automobilu než tehdejší předseda komunistické vlády (vlastnil luxusní Mercedes), obýval rozlehlý a komfortní byt na Rašínově nábřeží a stejně tak měl k dispozici svou usedlost Na Hrádečku, kde mohl nerušeně pořádat své disidentské seance.

Havlův čas přišel v listopadu 1989, když na Letné a z balkonu Melantrichu mával nadšeným statisícům doufajících. V témže roce byl komunistickým parlamentem jednomyslně zvolen prezidentem a když skládal slib, přísahal symbolicky na komunistickou ústavu. Neštítil se mávat nadšeným a doufajícím davům a poté přísahat věrnost komunistické ústavě.

V roce 1990 se uvažovalo, jakým způsobem uskutečnit restituce a především v jakém rozsahu. Václav Havel, který měl tehdy v Občanském fóru rozhodující slovo, prosadil široké a rozsáhlé restituce. Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené teprve po 25.2. 1948.

Způsob, jakým se Václav Havel dostal k majetkům svého strýce a děda, je zahalen tajemstvím. Jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů. Proto se na něj klasické restituční předpisy o navracení majetku ztraceného po roce 1948, nevztahují. Václav Havel přesto jako jeden z prvních dostal veškerý majetek, o který požádal.

Možná i proto se Havel bojí tématu Benešových dekretů jako čert kříže. Na přímou otázku na svůj názor na ně uvedl pro BBC v roce 2002: „Já jsem se k tomuto velmi důležitému a citlivému tématu vyjádřil už mnohokrát, ale vždycky jsem se k němu vyjádřil, když jsem já chtěl a ne tehdy, když jakási zhysterizovaná atmosféra mě k tomu nutila, já zůstanu věrný této tradici, pokud jde o ty dekrety.“ Jednoznačné stanovisko k Benešovým dekretům však Václav Havel nikdy neposkytl a dobře ví proč.

O pozadí Havlových restitucí se nikdy nemluvilo a žádný novinář se jimi netroufl zabývat. Ještě dnes je Havel pěstovanou ikonou sametové revoluce a falešného sametového „národního obrození“. Restituce příjemně postihly řadu disidentů z Charty 77, a ti chartisté, na které nic nezbylo, si dokumenty k restituci alespoň padělali. Učinila tak Havlova spolupracovnice a disidentka z Charty 77 Marta Chadimová, jejíž restituční podvod s nemovitostmi na Loretánském náměstí v Praze byl však bohužel odhalen a před odsuzujícím rozsudkem jí zachránila jen milost jejího přítele z Charty 77.

Restituce Václava Havla proběhly však tiše a úspěšně. Upozornit na to, že prolamují Benešovy dekrety a jdou hluboko za stanovenou restituční čáru 25.2.1948 si nikdo netroufl a netroufá si tak učinit ani nyní. Lze přitom konstatovat, že právě Havlovy restituce byly jedny z průkopnických v tom smyslu, že prolomily Benešovy dekrety.

Na počátku 90. let se u restitucí Havlova majetku objevuje jméno Miloše Červenky, současného miliardáře a pozemkového magnáta v Praze. Absolvent moskevského MGIMO (aneb „Akademie KGB“) Červenka také Havlův majetek spravoval a fungoval jako Havlova „peněženka“. Naskýtá se proto otázka, pro koho vlastně dnes agent Červenka svůj obrovský majetek spravuje.

Havlovy úzké vztahy na staré struktury v souvislosti s jeho majetkem ukazuje i známá transakce, když prodal svou polovinu paláce Lucerna společnosti Chemapol vedené agentem StB Václavem Junkem. I u této transakce asistovala šedá eminence jménem Červenka.

Dnes je (bývalý) majetek rodiny Havlů zdevastován a pomalu chátrá. Důkazem toho jsou jak Barrandovské terasy, tak Lucerna. Havlův praděd se musí obracet v hrobě, vida jak Václav s rodinným majetkem naložil. Rozhodně však nezchudl, svá aktiva má uložené jinde.

Skutečný obraz Václava Havla je diametrálně odlišný od toho, jak jej vykreslují některá média a samozvaní kulturní elitáři. Vyzní tedy velmi trefně, je-li při jedné společenské akci k nazvání Václava Havla za „jednoho z nejlepších synů národa“ vybrán jistý deviantní fotograf obscénních polopornografických snímků a sál plný ovcí nadšeně tleská. Je to jen důkazem, kterak se instalovaná „česká kulturní elita“ utápí v bahně pokrytectví a bezpáteřosti.

Václav Havel zneužíval ideály, kterými se zaštiťoval. Ač celý život žil s maskou bojovníka s totalitou a s komunismem, již v období Charty 77 s (bývalými) komunisty ochotně spolupracoval. Po jeho úspěšném 17. listopadu 1989 Havel v čele Občanského fóra zajistil, aby si komunistická elita udržela moc ve státě. Symbolicky jmenoval federálním premiérem bývalého komunistického ministra Mariána Čalfu.

Svou maskou plachého, slušného a sympatického „Vaška“ ohlupuje Havel řadu občanů dodnes. Václav Havel je dokonalý symbol falešné a pokřivené morálky naší společnosti. Zradou vlastních ideálů, které hlásal v roce 1989, se na úpadku morálky a národního cítění Václav Havel podepsal ještě více, než celý komunistický režim. Ten, kdo jej uznává a uctívá jako „morální symbol“, tímto zároveň přijímá tuto pokřivenou a neupřímnou morálku za svou.

Štěstí a opojení z nabyté svobody ho postavilo na jeden balkon s „králem Václavem a šmelinářským šmejdem“. Procitnutí a vystřízlivění bylo rychlé a tvrdé. Realita směřování byla jiná, než naděje z lepšího příští. Naše novodobá (post) komunistická šlechta si rychle uvědomila, jaké nebezpečí pro ně představuje.

Nikdy nezapomněl na svou vlast a na svůj lid. Neúnavně bojoval proti komunistické totalitě a ruské okupaci tím, co uměl nejlépe, tedy slovem a písní. Vracel se s nadějí na lepší příští pro tento národ…

Byl pro celý národ symbolem morální nezkorumpovatelnosti a tedy jako vztyčený prst neustále ukazující na jejich kriminální kupčení s morálkou a spravedlností. Proto musel být mediálně zapomenut, aby jeho přítomnost neburcovala a neustále neukazovala, že zde mohou být – nebo že zde dokonce mezi námi žijí – i lidé slušní, tedy takoví, které nelze koupit ani zastašit. Proto nad ním vynesli „rozsudek mlčení“, aby nemohl „o pravdě hrát“.

Co o tomto politickém a masmediálním „šmelinářským šmejdu“ řekl sám Karel Kryl. Použil slova Konfuciova: „Jak mohou lidé zbabělí a nečestní sloužit knížeti? Takoví se třesou strachem, zda budou schopni úřad vykonávat. Ve chvíli, kdy úřad dostanou, třesou se strachy, aby o něj nepřišli. Začnou – li se třást strachem, aby o úřad nepřišli, není nic, čeho by nebyli schopni, aby si úřad udrželi“.

Při psaní těchto řádků jsem sledoval jeho poslední televizní vystoupení z roku 1993 „Karel Kryl – Kdo jsem…?“ Ve chvílích, kdy mluví o zklamání z té novodobé (post) komunistické šlechty, má plachý úsměv a oči orosené smutkem.

Jasně si uvědomoval, že jsme znovu – na rozdíl od něho – zůstali příliš vlažní a znovu se nechali oklamat, podvést a ovládnout! „Buď horký nebo studený, ale nebuď vlažný! Mě děsí ta vlažnost, která vraždí“.

Tuto tak zvanou sametovou revoluci, která byla ve skutečnosti KGBáckým podvodem, převedením národního majetku a tím i moci nad národem do rukou důstojníků a agentů komunistické StB, musíme s konečnou platností připsat k vlastním „výkazům ztrát“.

„Každá revoluce, která se chystá napravit zločiny nynější doby, vytváří priority, podporu některých věcí na úkor věcí jiných. Je obvyklé, že to odnesou většinou ti nejchudší z nejchudších a nejubožejší z nejubožejších. Už vzhledem k tomu, že nejsou zrovna prospěšní té či oné době“ – Karel Kryl.

V Mnichově ve druhém exilu který mu tentokrát nepřipravili cizáci, ale vlastní – pozdější smuteční řečníci na jeho hrobě – dotlouklo 3. března 1994 utrápené srdce Karla Kryla, který tolik miloval pravdu a svobodu, svou zemi a život, že raději zemřel ve stoje, nežli by žil na kolenou.

Nedovolme zapomenout na tohoto barda těch jejich černých svědomí, jestli vůbec ještě nějaké mají!

Přesto, že to s námi teď vypadá téměř beznadějně, bojujme a choďme stále hlavama proti zdi, abychom se nemuseli až do konce svého života stydět, že mlčky a bez odporu „ryjeme držkou v zemi“. Nezapomeneme – li, pokusí se nám ho ukrást, přivlastnit si jeho názory, myšlenky, budou nám vysvětlovat, jak to vlastně myslel. Je to ostatně jejich osvědčený recept. Nepoužívají ho poprvé. Přesně to samé učinila Svatá církev římská s Ježíšem Kristem!!!

Předsmrtná křeč univerzalistického komunizmu

Univerzalistická komunistická ideologie zavazovala komunisty bojovat za ni v celém světě, až do konečného vítězství. Stalin, poučen vývojem v sovětském Rusku ve dvacátých a třicátých letech, tuto ideu zpracoval tak, že SSSR se měl stát apologetem tohoto procesu. Nepřítelem univerzalizmu je lokální patriotizmus, postupné slábnutí a tříštění sil na lokální projekty a v zájmu prospěchu jednotlivců a skupin. Univerzalistický komunizmus měl za úkol být světový, mít na paměti světovou revoluci. To je velmi problematické uskutečňovat v době míru, kdy léta plynou a nic se neděje, revolucionáři jen ze zvyku a stále více falešně řinčí zbraněmi a vykřikují hesla, zatímco se usazují na místě, mají problém jak si zvýšit životní úroveň, svoje děti zařadit do společnosti, aby nemusely pracovat, vystudovat i když na to nemají a dostat dobrá místa. Proti tomu byla možná jen stálá obměna kádrů, aby se neusadily a nezačaly myslet jen na svoje vlastní postavení a řešení lokálních problémů. Obměnu dělal velký vůdce periodickým vyvražďováním garnitury.

Jenže Stalin přece jen nakonec zemřel a Chruščov, který zažil onu hrůzu elitáře pod zločinným diktátorem, ustoupil od krvavých praktik a svoji vládu postavil na garnituře. Věřit kádrům znamenalo věřit i vůdcům satelitních států. Jenže zde, daleko více než v SSSR, se konalo usazení na místě, zánik univerzalizmu a staré patriotické zvyky vedly k řešení domácích problémů přednostně před světovými. Postupný vývoj nutně musel vést k návratu demokratických myšlenek a některých atributů předchozích režimů, které byly funkčnější než pro místní poměry naprosto nevypracovaný univerzalistický komunizmus zaměřený jen na expanzi bez přesnějších představ, jak úspěšně vládnout a prosperovat. Chruščov se poprvé snažil o nějakou dohodu ze Západem a svým jednáním naznačoval, že se zakopává v pozicích a začíná se starat přednostně o své věci. Tento proces byl výzvou k samostatnějšímu jednání satelitů. Jenže události r. 1968 v Československu utvrdily univerzalistické revolucionáře v SSSR, že nastoupený směr je pro ně špatný. Oni to už cítili dříve, Chruščova odstranili, ale československé události je jen v tomto směru utvrdily.

Staří, nejenom názory, ale i věkem, se chopili opět univerzalistické iniciativy a začali rozvíjet svoje mocenské aktivity v celém světě. Postupně zvítězili ve Vietnamu, komunistické převraty udělali v Angole, Mozambiku a Nikaragui. Říká se, že dodělávající kůň nejvíc kope. Jejich úspěchy neměly příčinu v jejich síle, ale ve slabosti nepřítele. Američané po porážce ve Vietnamu byli v morální krizi, překonávali i krizi ropnou a jen díky kapitalistickému hospodářství prosperovali. Technické inovace byly velmi přínosné a sovětskému bloku se nedařilo je ani napodobovat, protože neměl ony technologie. Vybudovat technologie vyžadovalo peníze a kvalitní lidi. Peněz se nedostávalo a kvalitní lidé utíkali na Západ nebo pracovali, díky politickému systému, spíše na podřadných místech, někdy přímo v kotelnách, a neměli zájem. Západní Evropa zápasila se svými socialistickými experimenty, vysokým sociálním standardem a množstvím státních podniků, ve kterých si zaměstnanci vydobyli takové výhody, že se staly státu přítěží. Sověti zřejmě očekávali, že se jim podaří získat i některé vyspělé země do své sféry, čekali na vývoj v Evropě, který chtěli ovlivňovat i dodávkami nafty, ale zásadně ovlivňovali podporou pacifistických a jiných levicových hnutí, včetně teroristických. Čekali, že jim evropské státy padnou do klína. Válku ovšem zahájit nemohli vzhledem k odstrašující jaderné hrozbě.

Východní Německo bylo podporováno západním a proto na tom bylo lépe. O Československu se Sověti domnívali, že si blahobyt vybuduje nějak samo, když mu dodají levnou ropu. Socialistické hospodářství toho nebylo schopno a tak tento bod programu se neplnil, přestože Husák spotřeboval všechny prostředky na životní úroveň a neměl na inovace průmyslu. Všechno bylo soustředěno na dočasný efekt, hrál se vabank a komunističtí starci vše vsadili na získání západní Evropy a vítězství komunizmu v zaostalém světě. Bylo to poslední vzepětí režimu, který už byl odsouzen na smetiště. Poslední předsmrtná křeč. Asi si řekli, že to prostě naposledy zkusí a technologie získají na Západě nějakými převraty zevnitř nebo vydíráním. Ale vzhledem ke svému nedokonalému chápání svobodného myšlení západního světa se mýlili a takový risk nemohl vyjít. Evropa by nikdy dobrovolně nepadla, zvláště proto, že i všichni ti levicoví aktivisté podporovaní ze Sovětského svazu si uvědomovali sovětskou nesvobodu a strčit hlavu do takového chomoutu nechtěli ani náhodou. Mnozí chtěli socializmus, ale svobodný, a to zase bylo nepřijatelné pro Sověty.

Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let se věci začaly měnit. Vlastní aktivity se začaly obracet proti Sovětům. Válka v Afganistánu se zadrhla, požírala obrovské prostředky a lidi, nejinak to bylo v Angole a Etiopii. Pacifistická hnutí a komunistické strany na Západě kritizovaly především nesvobodný režim Sovětského svazu a obsazení Československa, nikdo se nechtěl dostat do takové sféry vlivu, kde vládlo násilí a nesvoboda. Naopak komunistické elity v sovětském bloku viděly příznivý sociální vývoj na Západě. Kosmetické úpravy v rámci politické ekonomie nic nepřinesly, sovětští pracující místo práce pili alkohol a v některých podnicích už v deset hodin dopoledne byli všichni opilí včetně ředitele.

Ropa měla zajistit závislost západní Evropy na SSSR. Měla se stát prostředkem vydírání. Nestalo se, ropa přinesla dolary, za které se kupovaly občas i některé výrobky spotřebního zboží. Takové výrobky byly vlastně propagací Západu a jeho vyspělosti. Dean Reed, americký levicový zpěvák, měl rozvracet západní svět svými levicovými písněmi, což se nedařilo, ale v Sovětském svazu bylo jedno co zpívá, byl miláčkem mladých lidí protože byl Američan. Amerika byla vzorem. Sovětští občané, kteří jezdili do Československa, chtěli vidět především americké filmy, ve kterých vystupují „amerikanskie bogatyri“ (kovbojové). Pomalu začínaly i elity chápat, že režim nikam nevede.

Lokalizmus poráží univerzalizmus

Poslední váhání ohledně nutnosti komunistický režim změnit nakonec vzalo za své, když americký prezident Reagan zvýšil výdaje na zbrojení a začal tvořit nové vysoce pokročilé zbrojní systémy vyžadující obrovských nákladů. Sovětské hospodářství bez zásahu do i tak nízké životní úrovně nebylo schopno zajistit prostředky na zajištění vojenské rovnováhy. Všichni si byli vědomi, že Amerika se jen brání a nikdy neměla v úmyslu vést válku, proto byli stále více přesvědčeni o možnosti se s USA domluvit. Potom už bylo nutno pouze zvolit vhodného vůdce, který celý obrat provede. Tím se stal Gorbačov.

Prvním úkolem Gorbačovava bylo zbavit se zátěže satelitů a konfliktů ve světě. K tomu bylo nutno ukončit nepřátelství a udělat strategické dohody s USA a NATO. To se podařilo. Domnívám se, že sovětská garnitura myslela tenkrát jen na své zájmy. SSSR byl v těžké hospodářské situaci. Bylo pro ně jistě dobré, aby se komunisté u nás netrestali, taktéž byli rádi, když se dostanou k vládě lidé, kteří nebudou zase příliš nenávidět SSSR, ale nemohli si dělat iluze, že nevznikne protisovětská nálada. Ale to jim zase tak moc nevadilo. Nechtěli staré vztahy, které je zatěžovaly, chtěli volný trh, aby se jim uvolnila nafta vázaných dodávek k nám pro dolarovou oblast. Proto museli ve svém hospodářském zájmu oželet nějakou nadvládu nad námi a udělali to rádi v zájmu svého prospěchu, který už převažoval nad ideologickými a vojenskými úvahami. Součástí toho bylo i neodebírání našich výrobků, které lehce nahradili západními. Gorbačov jasně vyjádřil svoji lokalistickou myšlenku: „…rovnost států a nevměšování do vnitřních záležitostí….“ To byl konec univerzalizmu.

Univerzalistické pojetí, jako je komunistické, vyžaduje otrhané revolucionáře bez domova a rodiny a ne už dvě generace ve vilách žijící papaláše, kteří se již zabydleli, navázali pavučinu vztahů a nelegálními výrobami si zajistili materiální blahobyt. Konečně, jak se říkalo: „v obchodech nic není, ale jinak máme všechno“. Nelegální byly i obchody a dovoz výrobků z jiných zemí. K tomu byli dobří i sovětští vojáci v ČSSR, kteří vlastně už neměli jiný úkol než kšeftovat. Jejich návratu domů už litovali jejich bližní jen z těchto důvodů.

Jenže takový způsob života byl v nesouladu s komunistickými myšlenkami. Něco z toho muselo padnout. Způsob života ovšem ani náhodou. Kdo by se vzdával pohodlí, když univerzalistický komunizmus nabízel jen boj, prázdná slova a bídu?

Pošetilá myšlenka lokálního komunizmu

Gorbačovova představa, že jednotlivé země budou vzájemně obchodovat, vyměňovat si výrobky, dokonce že budou společné podniky, obkoukaná od tržního hospodářství, byla jen směšná, byl to pokus v nouzi, v době kdy už všechny pokusy o hospodářskou reformu zklamaly. Tento pokus vedl jen k izolaci jednotlivých zemí a republik uvnitř SSSR a jejich separátní navazování na spolupráci se Západem, protože se vzájemným obchodem měly jen špatné zkušenosti. Také sověti nakonec začali nakupovat za naftu západní výrobky a své východoevropské satelity nepotřebovali. Navíc se jednotliví papaláši nedovedli domluvit a tak se začal rozkládat i SSSR.

Představme si situaci: Sověti naše výrobky neodebírali, chtěli za ropu dolary a ty nebyly. Náš dluh v dolarech se prohluboval a celá situace se potom zobrazila v celém transformačním dluhu. Ten je ovšem už dnes zanedbatelný ve srovnání s žitím na dluh za socialistických vlád. Ale to už je jiná písnička. Hospodářský obrat k západu byl nutností, nikoliv nezávislou vůlí našich popřevratových vlád. Privatizace měla vytvořit tržní prostředí, aby se pozdvihla soukromá iniciativa, lidé začali pracovat a ne povalovat se v socialistických podnicích a práci předstírat. Také samozřejmě měla vytvořit prostředí pro příliv zahraničního kapitálu, který byl životně důležitý.

Revoluce „odkopnutého satelita“

Krach myšlenky lokálního komunizmu připravil cestu k revolucím v satelitních zemích. Všichni cítili, že už je nikdo nedrží, že SSSR nezasáhne. To byl rozhodující pocit pro lidi, kteří se začali angažovat na pádu režimu. Také většina lidí cítila, že jakékoliv socialistické myšlenky jsou naprosto diskreditovány. Žádný pokus neuspěl a je nutno přijmout kapitalizmus. Určitě to cítily i tajné služby. Nevím zda bylo KGB řízeno Gorbačovam udělat převraty ve východoevropských zemích nebo to byla autonomní akce. Určitě si Gorbačov přál, aby satelité „odpadli“ a přestali obtěžovat. Chtěl se zbavit starých univerzalistických závazků. Když to československé vedení nechtělo pochopit a drželo se jako klíště univerzalistických dogmat a kdoví jestli nenaléhalo na plnění zvláště hospodářských závazků ze strany SSSR, je podle mne legitimní se domnívat, že zainteresoval i KGB, aby provedla převrat. Je příliš mnoho náhod v událostech na Národní třídě 17. listopadu. Zdá se, že Zifčák byl opravdu úkolován tam studenty přivést přímo pod pendreky policistů a potom dělat mrtvého. Také okolnosti šíření této zprávy jsou více než podivné. Nicméně převrat určitě neměl být takový, jakým se stal. Měla vzniknout jiná vláda, možná něco jako byla kdysi Dubčekova, která by pomalu demokratizovala a vytvářela variantu nějakého socializmu s lidskou tváří. Na to si ovšem vzpomněli pozdě. A tak se naplnila stará předpověď z r. 1968, že sověti si svým zásahem v Československu podřízli vlastní větev. Proces se už potom rozjel pod tlakem davů, které si vynutily úplný odchod komunistů.

Sametová revoluce nebyla revolucí, ale konsensem mezi Západem a Východem

Docela věřím, že StB pod řízením KGB měla vypracované varianty řešení pro každou situaci. Určitě jednou variant bylo řešení situace, když vláda ustoupí a protikomunistické síly převezmou iniciativu. Proto byly i opoziční organizace nejenom infiltrovány příslušníky StB, ale  hlavně selektovány osoby. Tyto osoby třeba ani nemusely vědět, že jsou vybrány. Nemohli to být ovšem lidé jako Hučín, kteří by komunisty postavili ke zdi. Takoví byli přísně hlídáni, nemohli se ani pohnout, nebo už byli dávno v různých akcích StB „vystrčeni“ za hranice. Museli to být ti, kteří hlásali „pravdu a lásku“ a mysleli to vážně. Také museli mít dobré jméno na Západě, styky apod., které, jak jinak, jim byly předem umožněny. A tak mnozí z nich obědvali pravidelně na velvyslanectvích západních států a tam dělali…. asi co? Domlouvali příští politiku. Proto také nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že tyto osoby nebyly vybrány jen StB, ale i západními politickými reprezentacemi, možná i jejich tajnými službami. Popularitu těchto osob musel na Západě někdo rozšířit. To také stálo peníze. Ani Západu nemohlo být lhostejné, kdo se ujme vlády. Po nástupu Gorbačova a uzavření strategických dohod musely i tajné služby spolupracovat na novém uspořádání. Prostě nová garnitura měla zajistit, aby byla rovnost, nikdo nebyl trestán a komunisté, kteří měli náskok ve výhodných hospodářských pozicích, mohli privatizovat státní majetek a zůstat v úřadech. Něco takového Západu nevadilo, potřebné bylo, aby nová garnitura sledovala jeho zájmy. Proto také tyto osoby, které „dělaly“ Velký listopad potom vedly prozápadní politiku, byly oddané myšlenkám západního levicového liberalizmu, které šířily, a prostě plnily „dohody z velvyslanectví“ (zastavení zbrojní výroby, omluva sudetským Němcům, otevřené hranice pro prodej západního zboží atd.). Vlastně plnily sliby oběma stranám, sloužily západním zájmům a byly mírné ke komunistům. Zájmy státu a národa potom už nebyly tak důležité. Jiné osoby, které se do procesu dostaly spontánně, třeba Václav Klaus, nebyly vázány dohodami a myslím si, že potom jednaly a jednají samostatněji.

Režim musel projevit slabost, aby lidé získali přesvědčení, že zase tak moc neriskují, když vyjdou na náměstí poslechnout nějaký protestsong. V době tvrdého represivního režimu by takové akce nikdy nevznikly. Události v okolních zemích nabádaly k následování.

Málokdo se dnes ptá, co by se stalo, kdyby protestní akce nevznikly, kdyby se lidé neorganizovali a režim nezměnili. Podle mého názoru takový režim stejně nemohl dál existovat. Musel by sám postupně dělat reformy, udělat svobodné volby apod. Ekonomická situace „odkopnutého satelitu“ by jej přivedla ke spolupráci se Západem a ten by si jistě kladl podmínky. Rozhodnutí nepadlo 17. listopadu na Národní třídě, to byla jen symbolická akce, kterou tajné služby proces začaly. Rozhodlo se v USA pevným postojem prezidenta Reagana neustoupit, které padlo na úrodnou půdu vnitřně morálně upadlého SSSR.

Odkaz Velkého listopadu

Svobodu jsme získali zase zadarmo, nikoliv Velkým listopadem, ale vývojem světa okolo nás. Kromě několika lidí nikdo nebojoval. Dodnes se lidé dívají na příslušníky Charty jako na nějaké exoty, Hučína a Mašíny neuznávají. Akce na náměstích začaly, až je začala televize propagovat. Někteří aktivisté už dříve cítili změnu větru a chovali se otevřeněji. Pokud se člověk nějak moc neangažuje, neváží si toho, co dostal. To je náš případ. Ale to, co jsme zadarmo dostali, opravdu stojí zato, ale je to obtížnější udržet. Je nutná mnohem větší angažovaná snaha od těch, kteří jsou si vědomi důležitosti svobody, aby ji obhájili před ostatními, kterým spadla do klína a neváží si jí.

Přesto je sametová revoluce symbolem určitého odporu, symbolem srocení davu, který ví co nechce, neví ovšem co chce. Potom se snadno dosadí něčí zájem, idea, kterou nadšeně přijme dav, protože sympatická osoba na podiu ji vysloví. Třeba heslo pravda a láska. Jak krásně zní. Ale to není jen tak samo od sebe, není možno nevidět, že za tím je účel. Pravda se vytratila a láska znamená také odpuštění komunistických zločinů, tlustou čáru za minulostí, potažmo potom odpuštění všech zločinů, i těch které se děly předtím a potom. Láskou ukolébaný lid bez pravdy není dodnes schopen se z lásky vymanit, lépe řečeno láska se proměnila v uspaný pocit, že všechno je dovoleno a že pravda není důležitá. Je možno rozkrádat, lobovat, kupovat diplomy, kupovat poslanecké místo a p. Myslím si, že bychom konečně měli skončit s „láskou“, která nám byla podsunuta za cinkání klíčů, heslo očistit na tradiční: „pravda vítězí“. Měli bychom konečně skoncovat s podsunutými myšlenkami a ponechat jen tu podstatnou, kterou jsme dostali do vínku z vnějšího vítězného světa: svobodu. Tu si nenechat vzít, zvláště tu svobodu státní a národní, a stavět na ní. Prostě odkazem Velkého listopadu po dvaceti letech je Velký listopad revidovat.

Vlastimil Podracký, listopad 2009

Mnoho lidí se už všelijak pokoušelo popsat či vylíčit tento nešťastný kraj v Krušných horách. Myslím, že se to nikdy nikomu nepodaří beze zbytku, protože na utváření jeho podoby v letech, kdy si vysloužil svůj název, pracovalo tolik různých zájmů a snah, tolik mozků geniů i zločinců, tolik rukou lidí zašlápnutých do prachu a každý mu vdechl část své bytosti, každý se podepsal do jeho zářivé i stinné historie tak, jak byl okolnostmi přinucen, nebo se svobodně rozhodl. Tento kraj má slavnou historii svých stříbrných dolů a po objevech rádia Madame Curie získává postavení jednoho z mála míst na světě, bohatého na smolinec. Objevy druhé světové války a po ní, daly tomuto území možnost zasáhnout do technicko-vědecké revoluce 20. století. Bohužel, jako již několikrát, to nakonec někdo zpackal a tak Jáchymovsko s jedním z nejžádanějších artiklů padesátých let, uranovou rudou, se stává absolutní doménou sovětského válečného průmyslu a kraj pod tvrdou botou sovětských militaristů a jejich československých pomahačů se stává isolovaným územím s nelichotivým názvem: „Jáchymovské peklo“.

„Uran, uran, více uranu,“ je stálé volání Moskvy v těchto letech a poslušná komunistická vláda v Československu, která neví, co s přeplněnými kriminály, nachází východisko v budování koncentračních táborů v oblasti Jáchymova. Řeší tím problém věznic, problém pracovních sil pro uranové doly a konec konců i problém utajení, který je pro všechny komunistické státy stálým bolehlavem. Jáchymov se svými nalezišti musí být důkladně střežen, musí být zabráněno vstupu agentů západních rozvědek do objektů. Jak ideálně je ten problém vyřešen, když místo civilních zaměstnanců, jsou použiti vězňové, kteří jsou isolováni přímo na šachtách – nic nemohou prozradit a s nikým se stýkat. Obráceně, i nežádoucí pozornost veřejnosti k věznicím se vyřeší odvezením vězňů do isolované oblasti – tam se za nimi nikdo nedostane a oni se svým vynalézavým rozumem budou ve vzduchoprázdnu.

Protože u těchto režimů se věci řeší přes noc, nebo ještě rychleji, je Jáchymovsko bleskurychle zadrátováno a připravují se rezidence pro novodobé otroky. Výstavba táborů, pokud nebylo využito starých zajateckých prostorů, pokračuje rychle a v průběhu roku 1949 jsou skoro všechny zaplněny. Teď už se jen doplňují podle potřeb správy dolů.

Celá organizace zásobování otroky je jednoduchá a účelná. Správy dolů oznamují své požadavky a ústřední tábor buď žádá nové vězně z věznic anebo přísun přibrzďuje. Tábory jsou vždy, až na malé výjimky – „Nikolaj“, přilepeny hned k šachtě a celé osazenstvo tedy pracuje „doma“.

Pátek 1. srpna 1951

Přichází řada i na mne. Proti své vůli odjíždím s transportem spoluvězňů z Borů do Jáchymova na ústřední tábor, který nese honosné jméno „Bratrství“, jako památku na komunu z „Velké francouzské revoluce“ (Rovnost-Svornost-Bratrství) z r. 1792, kdy byla vyhlášena Robespierem po svržení krále Ludvíka XVI. tzv. Francouzská republika, kdy popravoval na Gilotině každý každého. Lůza z ulice se chopila moci a krev tekla potokem. – Když člověk prvně přijíždí do této oblasti, má různé představy, které většinou neodpovídají skutečnosti. Tábor „Bratrství“ je položen v nevelkém kaňonu a připomíná městečko ze zlatokopecké horečky v devatenáctém století z amerických filmových kovbojek. Dlouhé přízemní dřevěné baráky a všude před nimi dřevěné chodníky dávají tušit, že je zde stále vlhko a rozbahněná půda. Jednotliví vězni přecházejí táborovým prostranstvím, esenbáci vcházejí a vycházejí z budovy velitelství, skladišť, kuchyně, procházejí baráky. Kudy procházejí, vězni se staví do pozoru a smekají čapky. Táborový rozhlas stále vyvolává jména a hlášení. Nezasvěcený pozorovatel nevidí na první pohled nic, čím by se toto místo lišilo třeba od normálního vojenského tábora. Jediný viditelný rozdíl je v tom, že tábor je obehnán dvojitým vysokým plotem z ostnatého drátu s vnitřním koridorem, kulometnými věžemi a vnitřním i vnějším prostorem označeným výstražnou tabulkou „Ostřelovací pásmo“, ohraničeným ostnatým drátem na nízkých kolících.

Stojíme před budovou táborové nemocnice a čekáme, až nás zavolají k „prohlídce“, která má rozhodnout o našem zařazení do práce. Pochopitelně jsme všichni schopni práce v dolech, to mě už nepřekvapuje, jinak by nás sem neposílali. Tímto okamžikem se stávám otrokem Jáchymovských uranových dolů pod evidenčním číslem 017.156. Jak se tak rozhlížím, spatřím stát v řadě mého dobrého přítele, kmotra a spolupracovníka v „Třetím odboji“ – Ing. Jaroslava Cuhru, se kterým jsem se viděl naposled 22. května 1948 v jeho bytě ve Vlašské ulici v Praze. To je neuvěřitelná náhoda a radostné setkání, i když za takovýchto tvrdých okolností.

Celkem si nás nikdo nevšímá a tak využívám situace, abych trochu prozkoumal tábor. Někdo na mne volá křestním jménem, otáčím se a vidím svého komplice Františka Wierbicu, se kterým jsem se neviděl od soudu v Českém Těšíně v dubnu 1950. Ihned mě odvádí na barák a na světnici, kde je s ním také „ubytován“ člen národního hokejového mužstva Jirka Macelis. Vypráví mi spoustu věcí o společných známých, o životě na táboře a o všem, co mě teď musí zajímat, abych měl nějakou naději, že to zde přežiji. Po borské drezúře jsem překvapen poměrnou volností pohybu a chování v táboře a nerozumím dobře kamarádovi, který se směje a říká, že to pochopím později, až uvidím, co se za tím skrývá. Vidím, že oběd, který vězni dostávají, je mnohem větší než na Borech. Na poličkách ve světnicích mají cigarety, chleba, cukr, margarín, marmeládu a jiné potraviny. Myslím si tedy, že tady nemůže být tak zle. Zahlédnu noviny a knihy, které jsem oficiálně dlouho neměl a tak si skoro říkám, že všechny ty pověsti o Jáchymově budou asi hodně nadsazené a jsem skoro přesvědčen, že je to úleva po těch třech hrozných letech na Borech. To jsem ještě netušil, že ze mne bude za krátkou dobu do smrti mrzák.

Vyprávíme si s Frantíkem až do rána, kdy nás přerušuje budíček a za malou chvíli nato táborový rozhlas, který svolává ranní směnu k nástupu do práce a nové „přibylce“ před kancelář velitelství. Loučíme se. Frantík musí na ranní šichtu a já se před kanceláří dovídám, že jdu na další transport. Rozdělili nás podle seznamů do různých autobusů a mne s Ing. Jaroslavem Cuhrou a dalšími vezou někam do nitra Krušných hor.

Projíždíme Jáchymovem a po naší levé straně vysoko na stráni zůstává koncentrační tábor „Svornost“ se svými pověstnými dvěstě třiceti dvěma schody, které spojují stejnojmennou šachtu s táborem. Tyto schody byly proklety stovkami vězňů, kteří po nich v zimě, v létě musí jít nejméně dvakrát denně na šachtu. Strážnice u paty schodů, strážnice nahoře a kulometné věže střeží tento schodištní koridor mezi plotem z ostnatých drátů. Nahoře na malé plošince je opět několik dlouhých baráků v zajetí ostnatého plotu a věží. Je to poměrně malý tábor asi pro šestset až osmset vězňů, ale má už svou smutnou pověst. Esenbácké stráže zde střílí jako na „divokém západě“ a před nedávnem zde byli rozstříleni dva vězni při pokusu o útěk právě ze schodištního koridoru.

Podařilo se jim v mlze dostat přes dráty, ale byli zraněni palbou z věží a vidouce, že nemají naději, u zdi kompresorovny zvedli ruce a vzdali se dobíhajícím esenbákům. Tito je však před zraky civilních zaměstnanců kompresorovny automaty doslovně rozstříleli ze vzdálenosti několika kroků. Pak oba zavražděné nechali nosit kolem nastoupeného osazenstva tábora na „apelplacu“ a když spoluvězni vzdali poslední poctu svým mrtvým kamarádům sejmutím čapky, vrhli se esenbáci proti nastoupeným vězňům a mlátili je tím, co kdo měl v ruce.

Náš autobus šplhá serpentinami nad Jáchymovem a projíždíme lesnatým územím, abychom dosáhli planiny, na níž je umístěn tábor „Nikolaj“. Je větší než „Svornost“ asi pro tisíc až tisíc dvěstě vězňů a jeho pověst je stejně špatná, ne-li horší než „Svornosti“. Zde vládnou v táborové samosprávě kriminální zločinci a „kápem“ (starším tábora, jak zní oficiální název) je retribučák Janíček, odsouzený za udavačství gestapu. Pověst tohoto šílence už přesáhla Jáchymov a běda vězni státního soudu, který se dostane na tento tábor. Janíček má k ruce speciální komando, které dělá na „státní“ vězně naháňky jako na zajíce a se souhlasem esenbáků je utloukáním likviduje.

Specialitou Nikolaje je tak zvaný „buzerantský pochod“. „Nikolaj“ je totiž jeden z mála táborů, který je vzdálen od šachty a vězni musí být do práce a z práce eskortováni. Cesta je dlouhá asi jeden a půl kilometrů na šachtu „Eduard“ a nebyl zde vybudován koridor. Aby měl doprovodný strážný oddíl usnadněnou práci při nástupu na směnu nebo ze směny, musí vězni v šestistupech dostoupit těsně jedna šestice za druhou tak, aby se každý dotýkal tělem vězně před sebou a držel jej kolem pasu. Potom esenbáci kolem útvaru natáhnou lano a utáhnou tak, že z celé směny je vlastně balík. To utahování se neděje nijak šetrně, prostě se opřou nohama do zad poslední šestice, lano z plné síly utahují a zauzlují. Pak je dán povel k odchodu. Musí  se  vykročit absolutně stejně, protože jinak se všichni pošlapou a polámou si nohy. První šestice musí vykřikovat: „Levá-dva“, „levá-dva“, aby tempo pochodu těch třista až pětiset lidí namačkaných v balíku bylo zachováno. Zakopnout a upadnout je konec, protože ti zadní nemají jinou volbu než nešťastného ušlapat.

Trvá to dlouho, než si nováček zvykne na tenhle pochod a v zimě, kdy do rána napadne třeba metr sněhu a závěje jsou až třímetrové, je to nepředstavitelná námaha a první řady doslova před sebou hrnou horu sněhu jako buldozer, zatímco konec obstarává motor tohoto živého stroje a dusí své kamarády vpředu pod sněhem. V zimě jsou z toho esenbáci sami vystrašeni, zapadají do závějí, jak jdou po stranách, vpředu a vzadu eskorty a nemají čas na sledování vězňů. Za každý i nechtěný pohyb z provazů se hned střílí a cesta, která trvá v létě patnáct minut, v zimě, při sněhu trvá hodinu a půl i více. O to dříve se musí vstávat a o to později se přijde zpět. Pracovní doba na šachtě nesmí být zkrácena.

Náš autobus za chvíli projíždí pod jiným táborem, který se jmenuje „Barbora“ a leží hned vedle stejnojmenné šachty. Tento tábor je asi pro sedmset až osmset vězňů a je nejvýše položeným táborem v Krušných horách. V zimě má velmi drsné povětrnostní podmínky, vítr kolem padesáti až sedmdesáti kilometrů za hodinu a mrazy kolem třiceti až pětatřiceti stupňů Celsia pod nulou. Ne nadarmo vězni táboru říkají, že pro tyto podmínky je to přeškolovací tábor pro Sibiř. Kdesi vlevo v údolí za námi zůstal tábor Eliáš a vpravo tábor Mariánská, s pověstným starým klášterem, který byl však zdemolován. Používá jej Státní bezpečnost, jež je přidělena k dozoru nad těmito tábory. Naše oči přilepené k oknům autobusu sledují divokou, ale krásnou přírodu Krušných hor, ve které jsou jako vředy rozesety tábory s tisící novodobými otroky. Silnice, po které jedeme, je dost živá a neustále potkáváme těžké nákladní terénní auta T-111 svážející uranovou rudu „smolinec“ ze šachet na ústřední třídičku, drtičku a úpravnu, ve Vikmanově známou pod jménem „L“ neboli „elko“, odkud tyto potoky připravované zkázy v podobě velké řeky čisté rudy odcházejí přímo do Sovětského svazu. Nevypočitatelné bohatství této země, podle tehdejší tržní ceny – snad několik miliard korun denně uniká bez placení, aby sloužilo jako vrcholný prostředek hrozby celému světu a ujařmení právě těch, kteří jsou nuceni je dobývat.

Sobota 2. srpna 1951

Velkou branou vjíždíme do tábora „Rovnost“. Tak tedy tohle je místo, kde mám trávit další dny a roky v otroctví. Že to nebude nijak růžové, zjišťujeme ihned po příjezdu, kdy nás „vítá“ mladší strážmistr Paleček, občanským jménem Dvořák, původem od Pardubic. Je to jeden z nejznámějších mužů Jáchymovska a jeho pověst rozhodně nevznikla jeho lidumilností, to by zde nestál a nebyl náčelníkem tábora při své dosud nízké hodnosti. Je to kvalifikovaný vrah, který vlastnoručně zastřelil několik vězňů a na desítkách životů má nadpoloviční podíl svým rozkazem, nebo nebránění ve zločinném počínání svých podřízených. Teď nás všechny vítá svým úšklebkem a točením svazku klíčů na prstě jedné ruky. Za chvíli jsme přiděleni na jednotlivé baráky a světnice. Já jsem umístěn na barák číslo „tři“, který má přezdívku „U krvavého hnátu“, protože kromě několika desítek politických vězňů, je zde mnoho vrahů. Měl jsem celkem štěstí, že na světnici byli ubytováni někteří dobří političtí vězni, jako prap. SNB Josef Červenka (Č. Budějovice), obchodník s konfekcí Miroslav Pešek (Příbram), parašutista východní armády Ferda Hampl (Semtín), Ferda Hamala (Lipník n./Bečvou) šstrm. SNB Olda Mikulášek (Uh. Hradiště) a několik dalších.

Tady se dovídám, že evidenční čísla vězňů se po každých dvaceti tisících obnovují a po první dvacítce se před číslo přidává nula, po další dvacítce A, po další B. To znamená, že přede mnou zde na Jáchymovsku už bylo 37.155 vězňů. Dvacet tisíc bez nuly a dalších 17.155 s nulou. (20.000, 020.000, A20.000  B20.000 atd.) Proto nebyl problém zjistit, kolik vězňů prošlo Jáchymovem.

Zařízení světnic je jednoduché, s malými obměnami stejné na všech táborech. Dvoupatrové kavalce po celé světnici (někde tříposchoďové), uprostřed hrubý stůl a dvě lavice, kamínka, kbelík a smeták. To je všechno, co nám musí stačit na dlouhá léta. Počet lidí na světnicích je vždy vysoký. Na světnici pět krát šest metrů je třicet až pětatřicet lidí, t. j. asi jeden čtvereční metr i méně na osobu. Jediné štěstí je, že jsme málokdy všichni „doma“, protože se dělá na tři směny a tak je pořád alespoň jedna směna na šachtě. Kavalce jsou dřevěné, těžký udusaný slamník, bůhví jak starý a dvě kousavé deky, to je celá naše ložní výbava. Nejhorší je, že na šachtě pracujeme ve stejných šatech a spodním prádle, ve kterém jsme i na táboře, fárací gumové oděvy nejsou pro všechny a kdo je má, nemá, kam by je uložil. Mají viset na chodbách, ale to je nejlepší cesta, jak o ně přijít. Gumové holínky mají všichni, kteří fárají do hlubiny, ačkoliv jsou některé v takovém stavu, že je lepší chodit bez nich. Holínky jsem dostal prakticky bez podrážky. Protože ostré kameny na důlních chodbách mi rozřezávaly nohy, místo podrážek jsem si provázky přivazoval odříznuté kusy starých gumových pásů z transportérů. Vody je dole plno a proto, když promočení vězni vyfárají po směně v zimě ven, než se dostanou na tábor, všechno na nich zmrzne na kost a na táboře se nemají do čeho převléknout.

Neděle 3. srpna 1951

Všichni, kteří se mnou včera přijeli na tábor „Rovnost“, odcházejí na sousední šachtu stejného jména, která je s táborem spojena koridorem, to je tzv. spojovací chodbou – tunelem z ostnatého drátu podobně jako v cirkuse pro dravou zvěř. Za půl dne školení se z nás stávají horníci. Školí nás směnmistr Vrána a závodní Hrubý, oba bezcharakterní komunisté původem z Ostravy, kteří za války spolupracovali s nacisty.

Pondělí 4. srpna 1951

Tento den poprvé v životě fárám do šachty. Jako pilot a akrobat jsem zvyklý na výšky v několika tisíci metrech, ale ten první pocit jízdy klecí osmset metrů dolů do podzemí mi připadá jako jízda do pekla. Klec drncá o dřevěné průvodnice, prudce zastavuje a stejně prudce padá z místa rychlostí šestnácti metrů za vteřinu, že se člověku zdá, že mu podlaha utekla pod nohama. Vystupujeme na osmém patře na nárazišti, velikém vystříleném prostoru, odkud vede mnoho kolejí na různé strany někam do tmy v dálce. Rozžíháme karbidové kahany bez chrániče plamene – zde není nebezpečí důlních plynů. Všelijak s nimi zápasíme, nechtějí pořádně hořet. Hořáky se rychle zanášejí, protože mám špatně seřízeno odkapávání vody na karbid, zdá se mi, že se s tím nikdy nenaučím zacházet.

Důlní Roman, bývalý příslušník SNB z Ostravy, bestie v lidské podobě a naddůlní Ing. Krejčí jsou vládcové osmého patra a tak mne důlní Roman přiděluje na dílo č. 810 k odklízení závalu. Jdu tam společně s Edou Tvrdoněm, původem z Bystřice pod Hostýnem, který zde pracuje již tři měsíce. Musíme si nahoru na dílo odtlačit prázdné vozy – „hunty“, ale je to pro mne nepředstavitelná dřina. Nebýt mladého a pracovitého Edy Tvrdoně, nikdy bych tam ten vozík nedotlačil, tak jsem z Borů zesláblý a nadto mám již několik dní horečku a průjmy.

Úterý 5. srpna 1951

Důlní Roman mne znovu přiděluje na nebezpečné dílo č. 810, které je vzdáleno od šachty asi dva kilometry. Máme nakládat asi třicet vozů horniny. Vypadá to jednoduše, ale zdá se mi, že kameny jsou jako slepené a když už „grackou“ (motykou) nahrabu plné „troky“ (necky), které mají po stranách držáky, nejsem schopen je vyzvednout a vysypat do vozíku jak jsou těžké. Eda Tvrdoň obratně jako kamzík vylézá na hromadu foroty a grackou „ramuje“ (oklepává) a otrhává strop, aby nám něco nespadlo na hlavu. Stojím opodál mezi dvěmi velikými balvany, které čekají na střelmistra, protože jsou příliš veliké na naložení – váží několik metrických centů. V tom slyším  praskání, které se zesiluje jako vodopád. Eda vykřikne:

„K zemi!“ Ležím přikrčen mezi oběma balvany snad dřív, než to vykřikl. Cítím náraz Edova těla, které na mne padá a pak už jen rachot, dlouhý věčný rachot a úplná tma. Zřítila se nebo propadla snad celá šachta. To je poslední, co si uvědomuji. Když ten rachot ustane, první co slyším, je Edův hlas, který se mne starostlivě ptá, zdali žiji. Na mou duši, já opravdu nevím, jestli žiji, tohle se přece nedalo přežít. Ale Eda mne nutí vrátit se do skutečnosti a tak se pokouším dostat z uvěznění nového závalu mezi kameny ven. Hrabu se jako krtek dopředu a konečně vylézám na prostranství, kde snad zával končí. Hmatám kolem sebe rukama i nohama a v té absolutní tmě čekám, zda se také Edovi podaří dostat se ven. Za chvíli do mne narazil a když se vyhrabal ven, říká, že má rozdrcenou ruku, nevidím na ni ani na Edu, který se rozhoduje jít po kolejích jako vodítku k šachtě pro pomoc. Já, ačkoliv mimo škrábanců, modřin a pohmožděnin snad nejsem zraněn, zatím usedám na kameny u stěny a mám čekat až mi sem Eda někoho pošle se světlem. Vím, že by to špatně dopadlo, kdybych se ve tmě pokoušel dostat k šachtě. Na to ještě nemám zkušenosti a neznám rozdvojení kolejnic, které se rozbíhají v určitých úsecích do mnoha směrů jako pavučina.

Eda se odšoural, ještě chvilku slyším jeho kroky a nadávky, když narazí někde hlavou na výdřevu a nebo „lutny“ (potrubí), a pak už je mým společníkem jenom absolutní tma. Nikdy jsem nevěděl, že tma může být tak černá jako je tady. Nahoře vždycky alespoň odraz nebo záblesk nějakého světla ruší opravdovou tmu, ale tady je úplná. Někde z dáli slyším temné dunění vrtaček a pak najednou rána, strašlivá rána, druhá, třetí, mnoho dunivých ran, které jakoby zahýbaly s vnitřnostmi celé šachty. Tlak vzduchu, který ke mně doletí, mě děsí ještě více. Teprve potom, když poslední rána a její ozvěna utichla, si uvědomuji, že asi někde na dole stříleli předek dobývky. Úplně jsem na to zapomněl a už jsem si myslel, že se zas nějaká katastrofa snaží dodělat to, co se zde tomuto závalu nepovedlo. Roztřásá mne zimnice, cítím horečku a v tichu, které nastalo po odpalu, úplně vyčerpán usínám v sedě na kameni pod výdřevou.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probouzí mne cloumání a prudký svit elektrické „blicky“ (baterky) do obličeje. Strašně mne od toho světla bolí oči po té předchozí tmě a tak je přivírám a slyším klení a vulgární nadávky člověka-hulváta, stojícího přede mnou. Je to důlní Roman a nadává mi, proč tu chrápu a nepracuji. Snažím se mu vysvětlit, že moje lampa je někde zavalená, ale nejsem pro něj člověk, nechce mi rozumět a píše oznámení veliteli tábora, že jsem toho dne splnil normu jen na třicet procent. Jak k tomu počtu dospěl je mi úplně jedno, protože jsem v září jeho blicky teprve teď spatřil tu hrůzu, které jsme jen tak tak ušli živi, díky zkušenosti kamaráda a těch velkých kamenů, mezi něž jsme se připlácli. Asi pětatřicet vozů kamene a velkých kamenných bloků se opět utrhlo z nadloží u stropu a nahoře je teď ohromný prostor jako kostelní klenba, kdežto dole na zemi je obrovská hromada.

Po vyfárání a příchodu na tábor jdu na ošetřovnu, kde mi Dr. Eška ošetřuje pohmožděniny a posílá mne ležet na izolační barák pro podezření z úplavice nebo paratyfu a otřesu nervů. Náčelník Paleček mne tenkrát ani nepotrestal pro nesplnění normy, když jdu na nemocniční isolační barák, ale mám to u něj schované pro příště.

———-

3. srpna 1951 byli popraveni:
Václav Drbola – kněz (* 16. 10. 1912),
František Kopuletý – hajný (* 6. 4. 1913),
Antonín Mityska – rolník (* 4. 5. 1927),
Drahoslav Němec – sítař (* 2. 5. 1931),
František Pařil – kněz (* 21. 1. 1911),
Antonín Plichta – rolník (* 3. 1. 1894)
a Antonín Škrdla – vedoucí polesí (* 25. 5. 1917)

4. srpna 1951 byl popraven Otakar Vítkovský (* 6. 10. 1924)

25. srpna 1951 byl popraven Václav Rousek – krejčí (* 4. 9. 1926)

———-

Ve druhé polovině srpna 1951, nevím přesně den, se dovídáme fantastickou zprávu, která nemá ve světě obdoby. Do Západního Německa ujel lázeňský rychlík: Praha-Karlovy Vary-Cheb-Frant. Lázně-Aš se strojvedoucím Konvalinkou a výpravčím Truxou a mnoha cestujícími. Naše radost nebrala konce. Ani ve snu mne nenapadlo, že se později na cele ve vězení setkám s organizátory tohoto únosu.

Stále pracuji v hlubině na osmém patře. Mstivý důlní Roman mne přidělil ke svážení uranové rudy – smolince ke kleci. Je si dobře vědom, že záření zničí všechno živé. Kdykoliv jsem přišel do těsné blízkosti vozu, což bylo stále, začal jsem krvácet z nosu a proto jsem si do nosních dírek musel nacpávat vatu a dýchal jsem jen ústy. Otékala mi varlata a měl jsem trvalý výtok. Od této doby jsem trpěl kolísáním krevního tlaku.

Úterý 28. srpna 1951

V úzké chodbě v zatáčce, na výhybce u „komínu Fiedler“ vůz vyskočil z kolejí a přimáčkl mne ke stěně. Lampa se mi při nárazu rozbila a tak jsem s úzkostí ve tmě poslouchal, zda za mnou nejede jiný vůz, který by mne byl rozmačkal úplně. Naštěstí jsem zahlédl proti mě od šachty světla a na moje volání přiběhli spoluvězni, kteří vůz sochorama nadzvedli a vysvobodili mne z nezáviděníhodné situace. Ruka ale vypadala zle, musel jsem vyfárat a Dr. Eška v táborové nemocnici zjistil komplikovanou zlomeninu v zápěstí. Kosti mi napravil a ruku dal do sádry. Tím jsem byl na dobu tří měsíců vyřazen z práce. Náčelník Paleček se domníval, že by se mi za tak dlouhou dobu mohly na zdravé ruce zkrátit žíly a proto mne přidělil do kuchyně. Zlomenou ruku jsem měl na šátku a druhou rukou jsem vydával polévku, nebo jiné jídlo. Během tříměsíčního zařazení v kuchyni jsem viděl, kdo všechno se podílí na okrádání jídla určeného vězňům.

Stravování tisíce pětiset lidí byl někdy pro naše ochránce stejně neřešitelný problém, jako nás spočítat na nástupu. Byli dokonale neschopni, ale kradli všichni, od náčelníka až po proviantního strážmistra, který už nemohl zapnout kalhoty, jak tloustl přímo před očima.

Táborová strava by snad byla dostačující pro věznice – ale rozhodně nestačila pro lidi, kteří osm hodin otročili v šachtě a dalších pět hodin po brigádách na táboře. Pochopitelně, že všichni nedostávali stejné množství. Oficiálně byla strava rozdělena na tři skupiny. Ve třetí byli ti, kteří nesplnili měsíční pracovní normu na sto procent. To bylo doslova na umření, protože v některých údobích, takzvaných obdobích hladu, které nám z neznámých příčin na těchto táborech vypukávaly, vězni třetí skupiny dostávali jen tři brambory ve slupce nebo dva plátky knedlíku bez masa, polité pouze vodou. Druhá skupina, která plnila normu na sto až sto dvacet procent, dostávala tzv. normální stravu, asi tak něco jako „záchovnou dávku“ – pět až osm dekagramů masa, trochu brambor nebo tři až čtyři knedlíky. První skupina, jejíž pracovní výkon byl nad stodvacet procent, měla podstatně lepší podmínky: deset až patnáct dekagramů masa, dost brambor nebo šest plátků knedlíku. Mimo tyto skupiny neoficiálně existovaly další skupiny, které už hlady vůbec netrpěly. Samozřejmě všichni táboroví prominenti, kteří pracovali nejméně, ne-li vůbec, počínaje kápem (starším tábora) a konče skladem – a pak úderníci. To je zase pro každého, kdo neprožil peklo Jáchymova, nepochopitelná skutečnost. Vězeň – úderník. A přece byli a nebylo jich málo. Rekrutovali se hlavně ze zločineckých elementů, kteří měli slíbeno, že za vynikající výkon budou předčasně propuštěni a pak z lidí, kteří se z různých příčin nechali získat výhodami v táborovém životě. Teprve v pozdější době byli do úderek přidělováni rozkazem i vězni Státních soudů, hlavně bagristé pro urychlené předky. Úderníci na „Rovnosti“ žili na oddělených menších místnostech, které byly vybaveny nábytkem, dostávali pravidelně čisté prádlo, nechodili na sčítací nástupy, na brigády, v kuchyni nečekali ve frontě, ale chodili si pro jídlo zvlášť, v neomezeném množství a daleko lepší kvality. Je pochopitelné, že za všechny tyto prominenty dostávali ostatní méně, protože na tábor přišly zásoby pro tisíc pětset lidí, ne zvlášť pro prominenty a pro ty ostatní. Velitelství, tak jako ve věznicích, používalo stravování za nástroj vydírání k pracovnímu výkonu nebo k ukázňování odbojných vězňů. U některých vězňů docházelo k naprostému vyčerpání a sebevraždy z hladu a úplná rezignace byly výsledkem tohoto zločinného počínání velitelů tábora.

———-

1. září 1951 byli popraveni:
Oldřich Fiala – invalidní důchodce (* 26. 12. 1926)
a Jan Novák – automechanik (* 6. 7. 1920)

4. září 1951 byli popraveni:
Zikmund Bakala – rolník (* 12. 6. 1925),
Josef Čuba – invalidní důchodce (* 29. 10. 1893),
Miloslav Pospíšil – kamenosochař (* 6. 8. 1918)
a Vladimír Rajnoch – strm. SNB (* 8. 3. 1925)

———-

Neděle 9. září 1951

Veškeré projevy náboženství byly na táboře stíhány. My, kteří jsme byli římskokatolického vyznání, jsme měli vždy tajné bohoslužby. Pokaždé byly v jiném baráku a v jiné světnici. Tentokrát se jednalo o svátek takzvaného „Dne horníků“.

Bohoslužby máme na baráku č. 6. Před vchodem hlídá Frantík Hlaváč (z Veselí na Mor.) a na chodbě Eda Legerský (z Morávky u Frýdku-Místku). Krumholc, Němeček, Kučera, Cahel, Hrabal, já a další mukli jsme seskupeni kolem prof. P. Josefa Vrány, faráře P. Oldřicha Klabačky a Ing. Jaroslava Cuhry, který byl ve třetím řádu sv. Františka. Profesor theologie P. Josef Vrána zahájil bohoslužbu a najednou se obrátil na mého spolupracovníka Jardu Cuhru a říká: „Jarouši, vem si dnes kázání, tobě to jde lépe.“ Moje oči se stále soustředěně upírají na P. Vránu. Nevím, něco se mi na něm nelíbí a zvlášť dnes je nějaký nesvůj. Málem by se ani nemodlil. Všechno dělal naprosto povrchně, zmateně, jako duchem nepřítomen. Stále se jen díval ke dveřím s výrazem strachu. Když bohoslužby skončily, rozešli jsme se a další bohoslužby vedl P. Oldřich Klabačka na jiném baráku pro ty, kteří museli hlídat naše bohoslužby. Já jsem teď s Janem Krumholcem (sv. Kopeček) a Frantíkem Němečkem (Čejkovice) nastoupil do funkce hlídače.

Při večerním nástupu se dostanu do styku s mukly z krejčovské dílny a jeden z nich utrousil, že dostal před několika dny rozkaz připravit několik nových halenových obleků (opičárnu). Ještě večer jsem šel za Jaroslavem Cuhrou a řekl jsem mu o připravených oblecích a také o tom, že prof. semináře P. Josef Vrána se mi vůbec nelíbí a že dnes jsem viděl u bohoslužeb v jeho očích strach a roztěkanost. I Cuhra to zpozoroval a řekl mi, že z veškerého styku s Vránou usuzuje, že nemá rovný charakter a že v něčem jede, o čem my nevíme.

Pondělí 10. září 1951

Při ranním nástupu hlásí táborový rozhlas, že jsou podmínečně propuštěni na svobodu, na „Den horníků“, mnozí spoluvězni a čtou jména a také jméno Josef Vrána. Nyní je mi všechno jasné. Vrána to věděl už včera a proto měl nepřekonatelný strach. Ještě dopoledne všechny propuštěné mukly, v počtu asi dvacet až dvacet pět, odváželi pod plachtou nákladní Tatry 111 na ústřední tábor „Bratrství“. Táborová hudba musela v plném obsazení propuštěným vyhrávat. Většina propuštěných se však musela písemně zavázat, že v Jáchymovských dolech budou i nadále pracovat jako civilové.

Je večerní nástup. Na nástupiště -“apelplac“ je puštěn táborový rozhlas – z přenosu radiostanice Praha, kde se mimo jiné mluví, že na „Den horníků“ byli propuštěni na svobodu mnozí vězni. Najednou hlasatelka pražského rádia hlásí, že promluví bývalý vězeň – římskokatolický kněz Josef Vrána. Ztuhl jsme v očekávání něčeho hrozného. Ano, prof. Josef Vrána děkoval straně a vládě, že ho propustili z vězení a najednou na vlastní uši slyšíme, že my, co jsme zůstali ve vězení (nezmínil se o táborech o Jáchymově, uranových šachtách a dřině), že jsme jen zločinci všeho schopni a „kydal a kydal na nás hnůj“. Nikomu nebylo do řeči. – Po nějakém čase jsem se dověděl, že tento Josef Vrána byl jmenován kapitulním vikářem olomoucké arcidiecéze, stal se členem „Pacem in terris“ a knězem, který se ve všem zaprodal komunistickému režimu a zradil své ostatní spolubratry kněze.

———-

9. října 1951 byl popraven Josef Sporka – řezník (* 8. 1. 1910)

--——–

Náčelník Paleček (Dvořák) nebyl normální člověk, o tom jsme se všichni přesvědčili mnohokrát. Jeho počínání nešlo vždy vysvětlit jen sadismem a nenávistí k nám. Nechával „apelplac“ zametat do přesné šachovnice a dlouhé hodiny se vydržel na ty čtverce dívat. Jednoho dne táborový rozhlas vyzval ranní směnu k mimořádnému nástupu a šestset vězňů z této směny udělalo dlouhý řetěz koridorem na šachtu, odkud si z haldy podávali kameny, ze kterých byla uprostřed tábora vytvořena ohromná pyramida. Nikdo nevěděl, co se s tím množstvím kamene bude na táboře dělat, jen Paleček. Druhý den ráno odpolední směna tyto kameny ve stejném řetězu dopravovala na šachtu zpět.

Takzvané „brigády“ byly naší metlou. Po práci na šachtě, nebo před ní, byla celá směna rozdělena na skupiny, které musely udělat nějakou „nutnou“, ale naprosto zbytečnou práci. Tyto práce měl na starosti kápo nebo brigadýři a ti si nezadali v ničem s esenbáky v šikanování a týrání spoluvězňů.

*  *  *

Další pohromou byly nástupy. Ráno, v poledne a večer byly pravidelné sčítací nástupy a protože bylo mnoho pracovišť, skupinky stále odcházely na šachtu a přicházely zpět, byl v tom zmatek a bylo nad početní schopnosti našich hlídačů spočítat tisíc pětset lidí. Na těchto apelech jsme prostáli dlouhé hodiny — ve vedru i v třicetistupňovém mrazu, ve vánicích, v dešti, za klení esenbáků a naší mlčenlivé rezignace. Byly ale i jiné nástupy, které byly horší, protože trvaly déle a byly provázeny fyzickým násilím ze strany bachařů. To když někdo utekl. Mohl utéci i z jiného tábora a ve všech ostatních táborech na Jáchymovsku byly nástupy a trestná opatření.

Celý ten problém útěků z věznic a zvlášť z táborů je dlouhá a smutná kapitola, protože v 99,9 procentech nekončila úspěšně, a v padesáti procentech smrtí uprchlíků. Každý vězeň se pokoušel o útěk alespoň v duchu a těch odvážných, kteří jej realizovali bylo dost. Problém nebyl jen v samotném útěku z tábora, ale hlavně potom. Pro nás byla jediná možnost – po podařeném útěku dostat se za hranice. Jenže v té době už byla celá republika obehnána ostnatým drátem a uprchlíka stíhala prakticky celá ozbrojená moc, všechny složky bezpečnosti, armády a desetitisíce dobrovolných pomahačů, navíc ještě šlo o věc prestiže. Proto nebylo divu, že ostatní lidé venku uprchlíkovi nepomohli a ani pomoci nemohli. Psychóza strachu, udavačství a provokací svazovala ruce všem, kteří s námi sympatizovali. Uprchlík byl odkázán sám na sebe, většinou bez znalostí okamžité situace venku, bez znalostí jakéhokoliv „kanálu“ přes hranice. Byli vězni, kterým se útěk z tábora podařil a pak žili v ilegalitě třeba rok, bez možnosti dostat se z Československé republiky do zahraničí. Případy, u kterých se útěk stoprocentně podařil byly výjimečné a dají se spočítat na prstech. Při těch desetitisících vězních je to mizivé procento. Je zajímavé, že úspěch měly útěky nekomplikované.

Jako klasický případ může sloužit příhoda dvou vězňů z tábora „Vojna“ u Příbrami. V době odchodu noční směny si vyhledali tito dva mládenci místo mezi baráky v rohu tábora a nůžkami na drát začali prostřihávat vnitřní dráty oplocení. Byli okamžitě spozorováni strážným na věži, který vypálil raketu a zahájil po uprchlících palbu. Jenomže naši utěkáři nebyli žádní nováčkové, jeden z nich byl bývalý frontový voják a tak jeden stříhal a druhý ho kryl dekou připevněnou na klacku. Tato deka, která volně visela na klacku jako prapor, bezpečně zachytávala kulky ze samopalu strážného z věže a než koridorem kolem tábora doběhli další příslušníci ostrahy, utěkáři prostříhali vnitřní drátěný plot, vnější plot, přehodili deky přes několikametrový zátaras ostnatého drátu za vnějším plotem, přeskočili příkop, další ostnatý drát a zmizeli v lese pod plnou střelbou z věží i přibíhající ostrahy, která ale nemohla blíže, ježto by se sama dostala do palby.

V této době byl vyhlášen poplach v kasárnách několik set metrů vzdálených v lese. Vojáci Vnitřní stráže – zvláštní útvar ministerstva vnitra – se rozbíhali na přesně určena místa podle plánu pro případ útěku z tábora. Uprchlíci toto všechno věděli a proto jejich cesta vedla právě kasárenským táborem, protože pod svícnem bývá tma. Zatím na táboře byl zmatek, potom nástup a zjišťování, kdo utekl. Když se to zjistilo, byl z toho velký údiv, protože mimo toho frontového vojáka Slováka, byl druhý uprchlík rakouské státní příslušnosti odsouzený u nás za údajnou špionáž. Pikantní na tom bylo, že ten chlapec z Rakouska byl silně krátkozraký, měl brýle s osmi dioptriemi, skla jako od kapesní baterky. Měl ovšem jednu výhodu, znal perfektně hraniční území a tak jsme se od civilních zaměstnanců dozvěděli, že už za dvacet čtyři hodin mluvil do Vídeňského rozhlasu. Celou cestu z Příbrami až na hranice proběhl indiánským pochodem a dokázal tím neuvěřitelný sportovní výkon, ale i to, že touha po svobodě nezná překážek. Druhý neměl to štěstí a byl dopaden v jižních Čechách a vrácen na tábor „Vojna“ se všemi důsledky, které podobný návrat s sebou nesl.

Většina útěků byla předem udavači mezi námi prozrazena a proto naději na úspěšný útěk měl jen ten, kdo šel sám, nebo nejvýše ve dvou a nikdo jiný o tom nesměl vědět. Bylo to velmi obtížné, protože vždycky bylo třeba, aby ještě někdo pomohl a v tom už bylo nebezpečí prozrazení z neopatrnosti. Všechny komplikované útěky, vyhrabávání tunelů atd. končily neúspěšně právě proto, že o nich vědělo příliš mnoho vězňů. Každý, kdo utekl, se snažil v první chvíli dostat se co nejdál od tábora už i proto, že v případě dopadení v prostoru Jáchymova, Slavkova a Příbrami, ostraha s uprchlíky i při dobrovolném  vzdání se, dělala krátký konec – zastřelen na útěku. Toto nezákonné počínání esenbáků mělo někdy za následek násilí i ze strany uprchlíků, protože věděli, že po dopadení je stejně čeká smrt. Příkladem toho je nešťastný útěk z tábora XII. na Slavkovsku, kde se jednalo o útěk téměř celé skupiny vězňů, který skoro všichni zaplatili životem a při němž přišlo o život i několik esenbáků. Uprchlík, který byl chycen a měl „štěstí“, že nebyl zastřelen na místě, nikdy nezapomene na to, co s ním dělali potom, protože těch dvacet, třicet let, nebo doživotně, mnohdy i trest smrti, který dostal za útěk u Státního soudu, bylo to nejmenší a mnohý si raději přál, aby ho byli zastřelili hned.

———-

2. listopadu 1951 byli popraveni:
Miloslav Chmelář – příslušník SNB (* 28. 3. 1928)
a Tibor Vrbický šstrm. SNB (* 23. 10 1921)

6. listopadu 1951 byl popraven Jan Horáček – šstrm. SVS (* 26. 11. 1919

8. listopadu 1951 byli popraveni:
Juraj Dlouhý – konzulární úředník (* 23. 4. 1907),
Tomáš Chovan – poručík ČSA (* 28. 12. 1926)
a Vladimír Velecký – rolník (* 21. 8. 1890)

9. listopadu 1951 byl popraven Václav Otčenášek – automechanik (* 26. 9. 1926)

10. listopadu 1951 byli popraveni:
Ing. Miroslav Franc – přednosta spojů (* 1. 10. 1889)
a Ing. Jaroslav Peška (* 10. 8. 1907)

———-

V listopadu 1951 jsem stále ještě v kuchyni a vydávám polévky. Jednoho dne při sčítacím nástupu nesouhlasí stav v kuchyni a vzteklý bachař si vybil zlost na mně, protože jsem stál první v řadě. Několikrát mne udeřil do obličeje pěstí a táborový lékař mohl jen konstatovat proražení ušního bubínku a krevní výron vnitřního ucha. Žádal o mé převezení do nemocnice v Karlových Varech, ale náčelník Paleček to zamítl a tak jsem zůstal v táborové nemocnici.

Po propuštění z nemocnice jako trvale neschopen pro práci v hlubině jsem byl přeřazen na povrchovou práci do zámečnické dílny na haldu „Rovnost“ jako „specialista“ údržbář. To by se už dalo vydržet, kdybych nebyl smolařem.

Všechno, mimo práce na šachtě a na brigádách, co se na táboře podnikalo, bylo vlastně ilegální a proto stíháno. Jakýkoliv náboženský projev byl stále tvrdě potlačován, ale přesto jsme se tajně scházeli k bohoslužbám, protože mezi námi byl vždy nějaký kněz a mohu říci, že se většinou chovali příkladně a nebojácně. Zvláštní kategorií byli příslušníci různých náboženských sekt a já budu vždycky s obdivem a uznáním vzpomínat na „Jehovisty“, většinou mladé chlapce, kteří odmítali vojenskou povinnost a byli za to odsouzeni. I zde setrvávali ve své víře, že pracovat pro válku je hřích a odmítali pracovat v uranových dolech. Velitelé táborů využili všeho, co měli k disposici, aby je k práci donutili, ale marně, většinou raději zemřeli, než by pomohli budovat sovětskou atomovou hrozbu. Náčelník Paleček je před budovou velitelství v zimě za třicetistupňového mrazu nechal stát celé dny v závějích sněhu, poléval je vodou, až zmrzli. Byl to strašný pohled, který mne bude pronásledovat do smrti.

Pak byly ty hrozné nástupy, obvykle vyhlašované v noci, při kterých nás někdy vyháněli bachaři z baráků tak, jak jsme slézali s kavalců, ve spodním prádle, polonahé, stejně v létě jako v zimě. Při těchto nástupech, které se z taktických důvodů dělaly jen, když se nepracovalo, jsme stáli na apelplacech pět, deset, ale taky až šestnáct hodin a bachaři dělali „filcunk“. Jednotlivé skupiny esenbáků vnikly na baráky a údajně hledaly zakázané předměty, prakticky ale jenom proto, že se náčelník zase rozhodl pro žertování s naší bezmocností. Po skončení prohlídky světnice vypadala jako po výbuchu atomové pumy v atolu Bikini. Proto jsme tomu dali tento přiléhavý název „Bikini“, který jsme vždy pro takovéto filcunky používali. Slamníky z kavalců byly naházeny doprostřed místnosti, všechny věci, prádlo, šatstvo, pokud jsme ho neměli na sobě, mezi tím potraviny, pokud někdo nějaké měl – fasoval se cukr, v kantýně byly cigarety, suchary a jiné drobnosti, to všechno bylo rozházeno po té hromadě, navrch vysypali popel z kamen, nebo odpadky z kbelíku a vše polili vodou. Člověk nepochopí, proč tohle dělali a jaký to mělo smysl. Jen bezuzdná bolševická zhovadilost může něco takového provádět. Zatím na apelplacu polonazí vězni hodiny a hodiny podupávali na místě ve sněhu, aby nezmrzli. Ty dlouhé nástupy vedly k tomu, že vězni z čs. koncentračních táborů o sobě neříkali, že si „odseděli“ svých deset let, ale „odstáli je“.

31. prosince 1951

Mé první vánoce na „Rovnosti“ přešly poměrně klidně a dnes je Silvestra. Dopoledne je vyhlášen mimořádný nástup. Na „apelplac“ přivážejí dvoukolé káry, nikdo neví, co se bude dít. Tábor je zasypaný sněhem, ostnaté dráty není vidět, je to kompletně bílá stěna, obklopující tábor. Baráky jsou zaváté až po střechy a byl by to opravdu pěkný pohled, kdyby nebyl rušen stovkami postav v šedohnědých mundúrech podupávajících v mrazu na „apelplace“, hlídaných samopalníky v beraních kožiších. Vzápětí po sčítání přichází rozkaz: „Všichni svléknout do naha a všechny civilní svršky odložit do připravených kár!“. Tohle je velmi bolestivý zásah. Všichni víme, že civilní svršky jsou zakázány, ale všelijaké pulovry, svetry, ledvinové bříšní pásy, ponožky a spodky byly tak trochu trpěny, protože při jáchymovské zimě to, co jsme vyfasovali, naprosto nestačilo. V zimě i v létě jsme ve věznici měli stejný oděv. To je jakési sako z chlupaté umělé látky (snad z kopřiv), kalhoty, slabou košili, stejné lehké spodky, čapku, onuce a boty. V tom byla zima i při pěti stupních Celsia nad nulou. Při mrazu třiceti stupňů Celsia pod nulou, který byl na vysoko položených táborech běžný, spolu se silným větrem – 60 km/hod., jež profukoval na kost, byly ty hadříky dobré tak akorát na zmrznutí. Člověk se nesměl ani na chvilku zastavit, jinak byl konec.

Teď zde stojíme nazí ve sněhu a díváme se, jak nám kradou to nejnutnější. Zároveň na barácích dělají „filcunk“ a když se vracíme, spoušť uvnitř je nepředstavitelná. Celý slamník mám pomazaný řídkou marmeládou a promočený špinavou vodou, která v době nástupu byla v kýblu u dveří. Z našich poliček nad palandami zmizelo prostě všechno, civilní, necivilní, koupené v kantýně, vyfasované v kuchyni, všechno odnesli, znehodnotili vysypáním nebo vylitím na podlahu. Brilantní ukázka toho, jak si komunisté představují „převýchovu“ lidí, kteří nesouhlasí s jejich počínáním.

* * *

Dnes večer mám mít silvestrovský program a to na dvou místech. Na baráku č. 8 a potom na baráku č. 3. Měl jsem určité tušení, že bude filcunk a proto jsem své kouzelnickofakírské rekvizity, které jsem si sám zhotovil v dílně na haldě, bezpečně uschoval nad stropem naší jizby, jehož panely se daly nadzvednout. Tento den mě prostě nevymákli, všechno zůstalo nedotčené a program mohl probíhat nerušeně. První vystoupení jsem měl na baráku č. 8. Byla to vlastně taková generálka. Podle mého scénáře se mnou jako hudebníci – kytaristé učinkovali: Tono Horník (z Trnavy), prof. Antonín Figerland (z Prahy) a prof. dr. Miroslav Mráz (z Č. Budějovic), kteří se svých funkcí zhostili bezvadně. Jako další učinkující byl komik-imitátor JUDr. Dvořák (z Olomouce) a můj asistent Eduard Legerský (z Morávky). Sotva jsme s velkým úspěchem na osmém baráku program skončili, už jsme se stěhovali na barák č. 3. Pověst o úspěšném vystoupení se tak rychle rozšířila po celém táboře, že na baráku č. 3 jsme museli vysadit dveře a okna, aby bylo možno dýchat. Jediné štěstí bylo, že baráky byly zasypány sněhem až po střechu a proto vysazenými okny nemohl dovnitř foukat horský vítr. Nebezpečí celého podniku však spočívalo v tom, že pověst o mém úspěchu se dostala až k uchu náčelníka Palečka a ten si umínil, že musí program vidět.

Paleček skutečně přišel a usadil se vedle jiných muklů v mé těsné blízkosti, aby mu z mých kouzel nic neuniklo. Jizba byla doslovně „našlapaná“ a mnozí mukli leželi na podlaze snad jeden metr ode mne. Jediné veliké štěstí bylo, že nikdy v životě jsem nebyl trémistou, ale naopak byl jsem rutinér mající všechno v krvi a dokonale zaregistrováno v paměti a proto mi dotek diváků „až na tělo“ vůbec nevadil. První, druhé a třetí zvonění (úder lžíce v jídelním šálku – ešusu) dal znamení, že program začal. Výše vzpomenutí hudebníci se činili a muklovské publikum si pobrukovalo melodii a společně se kývalo sem a tam do rytmu. Potom vystoupil komik-imitátor JUDr. Dvořák, který za svůj fantastický výkon sklidil obrovský aplaus.

Po něm jsem přišel na scénu já, jako „Ben Adini“ – kouzelník a fakír. Přes stísněný prostor a náčelníka Palečka snad jen dva metry od sebe eskamontáž se mi dařila jako nikdy v životě. Měl jsem takový elán v těle a ohromnou radost, že jsem mohl připravit pobavení pro spoluvězně. Lízal jsem žhavé železo, píchal se jehlami, manipuloval s hracími kartami, četl uzavřené dopisy a dělal různé indické iluze. Program jsem končil tím, že jsem měl na stole malou „tiskařskou rotačku“, do které jsem strkal potrhané „Rudé právo“ a z rotačky vypadávaly na stůl nové a opravdu pravé táborové peněžní poukázky. Muklové byli programem šokováni, ale obávanému náčelníkovi Palečkovi to vzalo dech, už proto, že přes veliký a dokonalý filcunk jsem měl perfektní kouzelnické i fakírské rekvizity. Tu noc snad ani nespal. Nespali ani muklové. Asi mezi jednou a druhou hodinou po půlnoci přišel k nám znovu na jizbu a mířil rovnou  ke mně. Muklové stáli v pozoru a nevěděli, co se bude dít. Měli obavy, že se bude ptát, jak jsem získal rekvizity a kde jsem je měl uschovány. Paleček přede všemi nahlas a překvapivě mírně řekl: „Komínku, Komínku, vy jste byl nejen kumštýř, pilot, letecký akrobat, parašutista a hazardér se životem, ale vy jste také při zatýkání střílel do příslušníků SNB. Dnes jsem ale na vlastní oči viděl, že jste dokonce „velký mág“ (odvozeno od magie ale nikoliv od magora) a proto musíme na vás dávat zvláštní pozor, abyste nám nevyfouk!“ Muklové se dali do velikého smíchu a usmíval se i vrah Paleček. Skutečně tento titul „velký mág“ se mi dostal do kádrového spisu a pronásledoval mě po celou zbývající dobu věznění.

Před časem, při transportu z Borů do Jáchymova, jsem se spřátelil s Adou Petrovským (z Prahy). To přátelství vedlo k úvahám o možnosti útěku. Jinak to ani u Ady nemůže být. Je totiž z kategorie notorických útěkářů. Není snad věznice nebo tábora, kde by se Ada nepokusil o útěk. V červenci 1950 spolu s kamarádem uprchl z Horního Bratrství způsobem, kterému říkáme „For gentleman“, to je přes dráty. Byli úplně náhodně dopadeni na hranicích Východního Německa, kterým chtěli projít na Západ.

S Adou domlouváme útěk teď v lednu 1952. Já mám noční směnu, Ada odpolední a další komplic ranní. Je to obtížné, abychom se mohli sejít všichni tři najednou na šachtě, vždy je někdo z nás na táboře.

16. ledna 1952

Když jsem se vracel z haldy do tábora, všiml jsem si náhodou v koridoru díry v drátěném oplocení, těsně pod věží, na níž hlídkoval bachař. Nechce se mi věřit, ale mám nějaké tušení, že v tom má prsty Ada. Skutečně. Nevím, co ho přimělo k tomu, že se rozhodl realisovat útěk hned, nejspíš hustá mlha, která si lehla na celý kraj a zdála se mu ideální pro útěk, i když mne zde musel nechat, protože zatím nešlo zařídit přehození směny, abychom se mohli setkat na šachtě ve stejnou dobu. Ada spolu se třetím z našeho trojlístku se při procházení koridorem zastavil přímo pod věží a čekal, zda bachař přehlédne, že sice dva vězni přicházeli, ale už neodešli. Jeho kalkulace byla fantastická, bachař to skutečně nevnímal a tak prostříhání drátů čtyři metry pod jeho nohama bylo pro Adu dílem okamžiku a zmizení v mlze za zadní stěnou „špačkárny“, jak říkáme hlídkovým věžím, netrvalo o nic déle.

Hustá mlha bezpečně kryla tento riskantní podnik a tak Ada Petrovský s kamarádem po několika stech metrech zahrabali do sněhu vězeňské součásti oděvu a v civilních šatech, které si předtím opatřili na šachtě od civilního zaměstnance, došli ke stanici autobusu, klidně nasedli a jeli až do Jáchymova, jako každý jiný civilní zaměstnanec. Pak se vydali pěšky směrem k Ostrovu, ale tehdy je štěstí opustilo a mlha, která byla až do té doby jejich spojencem, zavinila, že se náhle octli přímo u brány a strážnice kasáren SNB. V té době byl útěk už zjištěn a strážný u brány proto při spatření podezřelých postav, které vcelku odpovídaly popisu, je zbraní zadržel. Útěk skončil a pro oba nastala ta doba, kdy za svoji touhu po svobodě, platili zmrzačenými těly a vlastní krví v mučírnách Státní bezpečnosti v „klášteře“ na Mariánské kde bylo velitelství a vyšetřovny. Na Rovnost je již nikdy nevrátili.

———-

5. února 1950 byl popraven Bohumil Sixta (* 18. 10. 1932)

6. února 1952 byli popraveni:
Josef Liška – jirchář (* 28. 10. 1922),
Emanuel Rendl – úředník (* 20. 1. 1923),
Petr Čížek – vedoucí pískovny (* 2. 3. 1914),
Jaroslav Dvořák – dělník (* 22. 6. 1930)
a Jan Hošek – poručík SNB (* 18. 5. 1904)

7. února 1952 byli popraveni:
Oldřich Sklenička – automechanik (* 15. 5. 1926),
Václav Bejček – šstrm. SNB (* 18. 10. 1925),
Karel Hořínek – škpt. ČSA (* 5. 12. 1901),
Karel Chalupecký – obchodní příručí (* 25. 3. 1915)
a Jiří Kauer -  lesní praktikant (* 21. 5. 1925)

———-

Napadlo tolik sněhu, že se spojovacím koridorem musíme plazit na šachtu po břiše pod vrchním ostnatým drátem, ačkoliv v létě je tři a půl metrů vysoko. Pracuji stále v zámečnické dílně na haldě „Rovnost“, úpravna „Eliáš“ a k mým povinnostem patří i prohlídka „bunkrů“ – jehlanových zásobníků horniny. Při jedné prohlídce ocelových plátů se mi slabostí zatočila hlava, jak jsem se nahýbal dolů a padám do hlubokého bunkru a za mnou se najednou z ničeho nic sype kamení z pásového dopravníku. Cítím prudkou bolest v páteři a pak mne zahaluje tma. Probouzím se opět na lůžku v táborové nemocnici, nade mnou Dr. Antonín Eška a ostatní osazenstvo nemocnice. Doktor mne prohlíží a oznamuje, že po úrazu páteře a k ní přilehlých nervů mi ochrnuly obě nohy. Měl jsem pocit, jako když jsem při nějaké operaci a dostanu umrtvující injekci „lumbálku“.

Ležím bezmocně už tři neděle a jednou ráno, když se probouzím, jsem v rozespání zapomněl na svůj úraz. Spouštím nohy s postele, postavím se a udělám několik kroků a teprve teď si překvapeně uvědomuji, že zase nohy ovládám a že mě vůbec nic nebolí. To bylo ovšem dočasné, protože následky mi už zůstaly trvale po celý život. Čas od času mne strašně bolí páteř a levá noha mě bolí po celý život.

Duben 1952

Jednoho odpoledne při návratu ze směny všude vidíme nápisy: „Děkujeme panu ministrovi za zrušení bezplatné práce vězňů“. Když se ptáme, co to má znamenat, je nám vysvětleno, že napříště budeme dostávat za vykonanou práci stejný plat jako civilní zaměstnanci. Je nám hned jasné, že jde zase o propagační podvod a že ministerstvo vnitra si na něm ještě přihřeje svoji rozpočtovou pasivitu. Je pravda, že Jáchymovské doly budou za naši práci platit stejnou mzdu jako civilním zaměstnancům – jasné, že i ta „stejná mzda“ ve skutečnosti vypadá jinak -ale hlavně, komu ji budou platit? Nám? Ne, ministerstvu vnitra, které nás má ve své mateřské péči, živí nás, šatí nás, chrání nás od zlého a je tedy podle všeho práva spravedlivé, říkají bachaři, aby naši mzdu dostávala bezpečnost. Samozřejmě říkají – budete dostávat kapesné, z něhož si budete moci za táborové poukázky koupit v „bohatě“ zásobené kantýně nadlepšení a část vaší mzdy vám bude ukládána na konto, které po propuštění dostanete. Mimo to můžete podporovat rodiny ze svého konta. Skutečně „velkorysé“, jenomže my máme s těmihle bolševickými transakcemi své zkušenosti a proto nijak nejásáme a když jsme vyzýváni, abychom podepsali děkovnou zdravici panu ministru Státní bezpečnosti, Karolu Bacílkovi, odmítáme. Náčelník se mne snaží donutit k podpisu, ale má moc starostí s nahlášenou inspekcí ministra Státní bezpečnosti generála Karola Bacílka, takže moje odmítání netrestá hned a nechává si to na příhodnější dobu.

Bacílek i s celou suitou přijíždí na „Rovnost“ a v doprovodu náčelníka provádí inspekci celého tábora. Jsem už asi smolař a nemůžu bez maléru existovat. Velitel naší světnice Josef Kaluža, původem z Prahy, který se o prohlídce dověděl, zmizel na brigádu na škrábání brambor a já jako jeho zástupce musím podat hlášení. Nemůže být ani jinak, než že se s Bacílkem dostávám před celým osazenstvem světnice do ostré kontraverze.  Řekl jsem mu, že nepříteli ze zásady za nic neděkuji a nežádám si od něj milosti! Není to ještě ani pět minut, co odešli a už z táborového rozhlasu slyším, že se mám dostavit k náčelníkovi tábora – Palečkovi. On za velkého řevu dává bachařům příkaz, aby mne hodili do korekce a nechali mě v ní „až tam shniju“. A tak se ocítám v malém baráčku. „U rybníčka“, mu říkáme, protože váleční zajatci vedle postavili skalku s malou vodní nádrží. Uvnitř baráčku jsou čtyři kobky zamořené nedýchatelným vzduchem z hnijících výkalů. Nejsou zde záchody, pouze sudy od karbidu, které slouží jako latrína a vynášejí se tak jednou týdně. Stravu, pokud tomu tak lze říkat, dostáváme někdy jedenkrát za dva dny, někdy za tři dny, podle toho, jak se bachařům zachce. Mimo mne, je zde několik jiných „odbojníků“ a tak si alespoň vyprávíme o té lepší části života tam venku. Je přirozené, že v takovém prostředí mezi stovkami chlapů, kteří jsou léta odloučeni od svých žen, snoubenek a milenek se vždy mluví o ženách a proto považuji za docela normální, když se mne kamarádi ptají, zda na mne ještě čeká moje snoubenka Františka. Ujišťuji je, že jistě čeká, ačkoliv mám vnitřní pochybnosti po příhodě, které se sice směju, ale která ve mne zanechala jiskřičku nedůvěry a neklidu.

Nedávno jsem měl živý sen a probudil jsem se celý zpocený a rozbitý. Viděl jsem ve snu pohřeb, Františku v rakvi a za rakví jejího bývalého milého – Jožu. Sám jsem se na to díval jakoby z výšky, nikde jsem se v průvodu neviděl. Páter Oldřich Klabačka – farář z Bruntálu (rodem z Vlčnova), výborný kamarád, který spal na dvojáku pode mnou se vzbudil a ptal se mne, proč sebou tak házím. Vyprávěl jsem mu celý sen a on mne uklidňoval, že pohřeb je svatba, ale nakonec řekl, proč se mám trápit, ať napíšu domů „černotu“, aby mi nalili čisté víno. Hned druhý den jsem si „zorganizoval“ na šachtě možnost odeslání „černého“ – necenzurovaného – dopisu prostřednictvím mého komplice Franty Wierbice, kterého propustili na „svobodu“, ale který se musel zavázat, že bude pracovat na šachtě jako civilní zaměstnanec a přeložili ho k nám na „Rovnost“. Teď netrpělivě čekám na odpověď.

26. duben 1952

Ležím na podlaze v korekci a mám zimnici. Horečka už musí být dost vysoká, protože ani nevím, co všechno kamarádům z tranzu blábolím. Už sedm dní jsem nedostal nic k jídlu a oslabené tělo napadené horečkou mě přestává poslouchat. Ještě slyším, jak kamarádi volají okénkem na bachaře, aby mne vynesli, že snad umírám a pak už nevím nic. Jak dlouho jsem byl v bezvědomí a blouznil v horečce, mi neřekli, ale probudil jsem se k jasnému vědomí až na izolačním baráku, protože prý mám zase příznaky paratyfu. Je nás už asi stopadesát a hrozí z toho pěkná epidemie.

Když jsem opustil izolační barák, vrátil jsem se zpět na své pracoviště do zámečnické dílny-údržby na haldu „Rovnost“, která patřila pod úpravnu „Eliáš“. Vedoucím úpravny je Kříž z Brna, klasický typ novodobého otrokáře, který s ruským vedoucím závodu Maškovcem, závodním Hrubým, směnmistrem Vránou, desítkami naddůlních a důlních, ruku v ruce s náčelníkem tábora Palečkem se snaží z vězňů dostat největší výkon. Nejsou sami. S jedním tisícem pět set vězňů osazenstva šachty „Rovnost“ pracuje asi pět set civilních zaměstnanců, tedy jedna čtvrtina. Tito všichni přímo, nebo nepřímo těží z naší práce. Vězňové jsou přidělováni k ručnímu nakládání hlušiny na předních čelbách, k odklízení hlušiny na výstupech, k práci na nebezpečných místech, kde civilové odmítají pracovat, protože by tam málo vydělali. Nadměrně se vydělává pouze na rudě. Výsledky těžké, opravdu otrocké práce muklů, jsou nepoctivě rozdělovány mezi civilní zaměstnance, kteří v této době berou astronomické výplaty jdoucí s prémiemi za rudu do statisícových částek měsíčně, mimo věrnostních příplatků. Pobírají tzv. „ruské příděly“, důlní a vojenské příděly potravin a spotřebního zboží, které jinak není na trhu a my při tom všem umíráme doslovně hlady a vyčerpáním. Najde se mezi nimi občas slušný člověk, který se nám snaží pomoci, ale převážná většina jsou opravdoví „zlatokopové“, kteří nás okrádají, kde mohou i o to málo, co máme a hodně z nich spolupracuje se Státní bezpečností jako udavači.

———-

17. května 1952 byl popraven Alois Jaroš – dělník (* 11. 3. 1923)

20. května 1952 byl popraven Jan Bula – administrátor římskokatolické církve (* 24. 6. 1920)

———-

Dostávám od otce dopis, kterým mi odpovídá na moji „černou poštu“. Je to pro mne smutný dopis. Františka se léčila na tuberkulózu a žila u mých rodičů. Potom se rozhodla, že na nějaký čas pojede domů do Majcichova u Trnavy. Otec mi sděluje, že moje psaní Františce poslali k jejim rodičům, ke kterým odjela a že jej dostala v den své svatby se svým bývalým milým, se kterým se znala ještě přede mnou. Přestože jsem Františku nikdy nenutil, aby na mne čekala, naopak po odsouzení jsem ji žádal, aby zapomněla, přece jen těžce pociťuji její čin, ne proto, že se vdala, ale že jejím manželem se stal esenbák, který ji kdysi tloukl a že ani nenašla odvahu dopisem se se mnou rozejít. – Každý den zde někdo dostává podobné zprávy od svých milých, bohužel i od manželek, každý den je někdo volán na velitelství, kde mu prostě přečtou, že manželka zažádala o rozvod a ve většině případů je jako důvod uvedena manželova „protistátní činnost“. Vím, že manželky mých spoluvězňů to nemají lehké, celé prostředí venku na ně působí neustálým existenčním tlakem, aby je donutilo přetrhat svazky se svými vězněnými manžely.

Pomsta komunistů jde ještě i za tyto dráty. Marně nám neslibovali estebáci, že z našich snoubenek a manželek udělají kurvy a z dětí otroky, ještě než v táborech zdechneme. Zmocnili se všeho, naší svobody, našich majetků, teď rozbíjejí rodiny. Po počátečním fyzickém nátlaku začínají stupňovat nátlak psychický a to jen proto, aby nás zlomili úplně. Pouštějí do nás palbu své propagandy, která je na štěstí tak stupidní, že má opačný účinek i na ty, kteří už jsou na konci svých sil. Někdy je z toho perlička, jako vystřižená z Haškova „Švejka“.

Na táboře Svornost u večerního nástupu stojí šestset vězňů a čeká na sčítání. Dozorčí bachař, aby využil situace, kdy si tábor nemůže zacpávat uši, protože musí stát v pozoru, pouští rozhlas, který přenáší projev předsedy vlády Antonína Zápotockého. Tento „lidový řečník“ právě nasazuje moralistické gesto, kterým napomíná západní žurnalisty, aby nepsali nepravdy o Československu. Celý apelplac je tichý, protože každý den není vězňům dopřáno poslouchat „našeho Toníka“ a dychtivě se čeká na nějaký nesmysl, kterým jsou jeho projevy pověstné. A posluchači nejsou zklamáni.

„… Zvu všechny západní novináře“ pokračuje Zápotocký, „aby se k nám přijeli podívat a přesvědčili se na vlastní oči, že v celém Československu není metr ostnatého drátu, za kterým by byl někdo zavřený“. Celý tábor spontánně vybuchuje do chechotu, v kanceláři vypínají rozhlas a dva bachaři, kteří stojí u kuchyně, polohlasně komentují právě vyslechnutý projev druhého muže republiky strohou poznámkou: „Ten musí bejt zas nacucanej jako štěně“. Tak tedy vlastně neexistujeme, jen kdybychom z toho mohli vyvodit důsledky!

———-

7. června 1952 byl popraven Miloslav Kraus – důstojník ČSA (* 3. 2. 1902)

8. června 1952 byl popraven Josef Prouza – šstrm. SNB (* 17. 7. 1925)

10. června 1952 byli popraveni:
Jaroslav Lazar – řidič (* 6. 2. 1915),
Josef Řezníček – rolník (* 8. 3. 1910)
a Josef Vít (* 13. 3. 1912

28. června 1952 byl popraven Josef Fric – zahradník (* 13. 2. 1918)

6. července 1952 byl popraven Vladimír Palma – betonář (* 8. 1. 1927)

8. července 1952 byl popraven Josef Ludvík – vstrm. SNB   (* 27. 10. 1912)

25. července 1952 byl popraven Karel Lomič (* 28. 10. 1924)

8. srpna 1952 byli popraveni:
Josef Macej – vrstrm. SNB (* 22. 5. 1905),
Karel Strmiska (* 1. 11. 1910)
a Josef Kmínek – vrstrm. SNB (* 27. 3. 1909)

9. srpna 1952 byli popraveni:
Rudolf Fuksa – typograf (* 27. 11. 1930)
a Jiří Hejna – zámečník (* 27. 11. 1930)

30. srpna 1952 byl popraven Leopold Doležal (* 27. 10. 1913)

Jsem už na Rovnosti třináct měsíců a ještě jsem neměl návštěvu. Moje matka o ní mnohokrát žádala, ale vždy byla odmítnuta, že socialistické zřízení nenávidím a proto se návštěva, která je údajně „výhodou“, nepovoluje!

Pátek 5. září 1952

Na haldu pro mne přichází bachař a odvádí mne zpět do tábora na velitelství a na prohlídku do táborové nemocnice k vězeňskému lékaři Felixu Ulovi. Je mi oznámeno, že budu odtransportován, protože jsem pro práci v šachtě následkem několika předchozích těžkých úrazů neschopný. Je to normální osud, když jsem se tu zmrzačil, strčí mne zase někam do věznice. Odjíždím s eskortou přes Vikmanov, který zastává teď funkci ústředního tábora, protože na Bratrství vypukla epidemie paratyfu. Jsou zde hrozné podmínky, jak pracovní na ústřední úpravně, kde vězňové pěchují rudu do barelů pro transport do Sovětského svazu, tak i na vlastním táboře. Dá se říci, že je to trestní komando, protože sem dávají lidi, kteří přežili pokus o útěk, nebo u nichž je návrat naprosto nežádoucí. Vězňové pracují bez jakýchkoliv ochranných pomůcek v prostředí silného radioaktivního záření skoro čisté uranové rudy a na táboře je opravdový hlad. Na Rovnosti už byl v té době nedostatek, ale proti tomuhle to byl přepych.

Jsem odvezen zpět na Bory. Měl jsem být operován ve „Fakultní nemocnici“ v Plzni, ale inspektor Trpák mi oznámil, že charakter mého „zločinu“ vylučuje pobyt v civilní nemocnici, takže operace nebude. Místo toho mne zařazují do zámečnické dílny a přidělují na „samovazbu C“. Potkávám se zase s mnoha známými z let 1948-1949, kteří buď na Borech zůstali, nebo po absolvování jáchymovského pekla se sem vrátili neschopní, stejně jako já. Pracovali tam: vstrm. SNB František Hartmann z Jablonce, sedmdesátiletý František Hauptman, instalatér z Veselí na Moravě, bývalý šstrm SNB Stanislav Honzejk a několik dalších nových.

Standu Honzejka jsem znal už z Pankráce z roku 1948. Tehdy byl ve vedlejší cele. Za první Republiky byl četníkem. Po válce sloužil jako šstrm. SNB u krajské patračky. Při autohavárii ve službě ztratil levé oko a byl pensionován. Pak nastoupil místo okresního tajemníka Čs. strany národněsocialistické v Hradci Králové. Jeho mladší sestra byla za války pracovně nasazena v Německu, kde se seznámila s jedním Francouzem a po válce se za něho vdala. Žila v Paříži. Když začátkem roku 1948 viděla blížící se nebezpečí komunismu v Československu, psala svému bratru Standovi, aby sbalil nejnutnější věci, sebral maminku, manželku a děti a okamžitě odjel do Francie, že jízdenky na vlak mu zařídí a platí.

Standa, nevěda si rady, odjel do Prahy na Ústřední sekretariát Čs. strany národněsocialistické a jednal s ministrem zahraničního obchodu Hubertem Rybkou, o kterém bylo známo, že má za manželku francouzskou židovku a zná poměry ve Francii a samozřejmě také doma v Československu. Ten ho však ujistil, že jsou to pouze „blbé ženské žvásty“ a panikaření. „… komunisty máme pod kontrolou,“ řekl Standovi a ten takto uklidněn se vrátil domů do Hradce.

Dne 22. února 1948 dostal od své sestry výhružný telegram, že je nejvyšší čas odjet do Francie, že jinak ponese zodpovědnost za celou rodinu. Jízdenky na vlak už dostal předem. Druhý den, 23. února se tedy zneklidněn znovu rozjel do Prahy na Ústřední sekretariát a vyhledal ministra Rybku. Ukázal mu telegram. Ten se zasmál a řekl: „… bratře tajemníku, snad nebudeš věřit ženským panikám. Právě jsem se vrátil z Paříže a nic jsem tam o Československu zlého nezaslechl. Zachovej klid! Takhle komunisty držíme v hrsti“ a ukazoval rukou pod krk. Den nato, 24. února 1948 přišli estebáci ve službách komunismu zatknout tajemníka Standu Honzejka. Ministr Hubert Rybka utekl za hranice! Jeho věrný a poslušný straník Standa kroutí už šestý rok ve vězení…

* * *

Všichni zjišťujeme, že poměry na Borech se poněkud změnily. Fysický teror skoro pominul a byl nahrazen nátlakem psychickým. Přicházela nová garnitura bachařů, která již dostávala mimo pistole nějaké to školení a odborníci v Moskvě, Praze, Budapešti, Berlíně a Varšavě zjistili, že vězně určité inteligenční úrovně lze snadněji zlomit psychickými prostředky než brutálním zacházením. Že by v tom „lámání“ měli velké úspěchy, říci nemohu, ale rozhodně se někdy lehčeji snášelo pár facek, nebo kopanec,  než to, s čím začínali přicházet nyní.

Okno mé cely vede směrem k borskému letišti, letadla slyším celý den a tak často, že chtě nechtě musím vzpomínat na začátky své letecké akrobacie. Někdy jen tak sám pro sebe, jindy pro přátele.

O autorovi:

Milo Komínek

1926
-       narodil se 20. června 1926 v rodině hutního mistra ve Frýdku-Místku. Po absolvování základní školy, se vyučil řemeslu strojní zámečník a kinooperatér (promítač filmů). Prostřednictvím „Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby“ stu- doval dálkově filmovou kameru a filmovou režii. Od dětství ho přitahovalo letectví. Začal jako žák Masarykovy letecké ligy (MLL) od modelů, přes větroně až po pilotáž motorových letadel. Také se věnoval hudbě, gymnastice a varietnímu umění. Pro velký nadbytek energie byl nepřetržitě činný;

1944-5
účastník ozbrojeného odboje proti nacismu;

1945
-       od 1. října 1945 po intenzivním výcviku působil až do konce roku 1947 jako parašutista, pilot, akrobat a representoval ČSR na 121 mezinárodních leteckých dnech v Evropě, Asii, Austrálii a Africe. Bilance: 1280 hodin za pilotním řízením, 382 seskoků padákem, přes pět milionů očitých diváků na leteckých dnech a různých exhibicích;

1946
-       ve svých 20-ti letech založil v ul. Melantrichova 7/I. v Praze, koncesovanou firmu: „Československá letecká reklamní kancelář“. Po únoru 1948 byla komunistickým režimem zlikvidována;

1947
-       Komínkův manažer podepsal smlouvu z americkou filmovou společností Metro Goldwyn-Mayer pro natáčení dvou leteckých filmů v roce 1948, ve kterých měl Komínek vytvořit hlavní postavy jako herec, pilot a akrobat. Podle další smlouvy měl také vystoupit jako akrobat na 25 leteckých dnech v USA. Z turné po čtyřech světadílech se vrátil do Prahy 18. prosince 1947, netuše, že v ČSR se připravuje komunistický puč a nástup k diktatuře. Kdyby to věděl, nevrátil by se!

1948
-       Byl očitým svědkem únorových událostí v Praze, které vyvrcholily komunistickým pučem, převzetí politické moci a vyhlášením tzv. „diktatury proletariátu“.

Z Min. letectví a Min. vnitra obdržel oznámení o zabavení pilotního diplomu, zabavení letadel Piper-Cub a Bücker-Jungmann 131, zákaz přístupu na veškerá letiště v ČSR a příkaz se denně hlásit na policejní stanice (SNB).

Aby splnil dohody a podepsané smlouvy pro filmování a vystoupení na 25 leteckých dnech v USA, rozhodnul se pro útěk. Protože všechna letiště v ČSR byla obsazena příslušníky SNB a Lidových milic, pokusil se v neděli 21. března uprchnout za hranice v prostoru Mariánských Lázní. Tam, v blízkosti hranic byl zraněn průstřelem přes krajinu břišní, dva týdny ukrýván a léčen v blízké selské usedlosti.

V neděli 4. dubna s nevyléčeným průstřelem břicha opustil úkryt a vydal se na útěk. Fyzicky úplně vyčerpán, byl v další selské chalupě, vzdálené asi 300 metrů od státní hranice vyzrazen a zatčen. S několika zadrženými neznámými utečenci („kopečkáři“) byl eskortován do Okr. věznice StB v Mariánských Lázních. Po násilném výslechu ho eskortovali do věznice Ústředny Státní bezpečnosti v Bartolomějské ul. č. 4. v Praze. Odtamtud byl několikrát odvážen k násilným výslechům na velitelství „Zemského odboru bezpečnosti“ (ZOB) ve Washingtonově ulici (známé „Pečkárně“, kterou používalo za války nacistické Gestapo).

24. dubna byl eskortován do Krajské věznice „Pankrác“, odkud byl 21. června 1948 propuštěn na amnestii nově zvoleného prezidenta republiky. Večer byl opět stíhán zatykačem. To už byl pověřen založit v horách Moravskoslezské Beskydy v prostoru Jablunkovského průsmyku odbojovou jednotku „Portáš“, kam maskován okamžitě odjel pod krycím jménem „Miko“ a příkaz provedl.

6. srpna 1948 byl zrazen, v horách obklíčen, zraněn, zatčen a převezen do Kraj. věznice v Ostravě. Tam byl 6. října odsouzen „Státním soudem“ na 20 let těžkého žaláře a eskortován do věznice „Bory“ v Plzni. Jako politický vězeň komunistického režimu byl vězněn nepřetržitě plných 17 let. Na „svobodu“ byl propuštěn teprve 16 dnů po vyhlášení amnestie, t.j. 26. května 1965.

1965
-       Po propuštění jako invalida nastoupil do nemocnice ve Frýdku-Místku na vyšetření a léčbu. Tam se hned při vstupu na oddělení seznámil s ošetřující zdravotní sestrou a osud se naplnil;

1966
-       18. června 1966 se s ní oženil. Do nemocnice dostal dopis s pozváním na letecký den. Poprvé po 19-ti letech nucené přestávce předváděl akrobacii na mezinárodním leteckém dni v Szegzardu v Maďarsku, kam ho doprovázela jako ošetřovatelka jeho manželka;

1967
-       25. června se manželům Komínkovým narodil syn Jiří;

1968
-       4. dubna založil ve Frýdku-Místku organizací bývalých politických vězňů (K-231.) Byl zvolen předsedou pro okres Frýdek-Místek a krajským místopředsedou.
V dubnu také založil „Společnost pro lidská práva“ okresu Frýdek-Místek a byl také zvolen její předsedou.

V noci 6. srpna (14 dnů před okupací) musel opustit rodinu a ČSR. Odjel tajně do Vídně. Večer 22. srpna přednesl na velké demonstraci rakouských studentů (asi 30 tisíc osob) před velvyslanectvím SSSR ve Vídni televizní projev, proti zločinné vojenské okupaci Československa. Promluvil jménem čs. politických vězňů z „K-231″ a „Společnosti pro lidská práva“.

22. srpna, t.j. druhý den po okupaci Československa napsal ve Vídni otevřený protestní dopis jménem „Společnosti pro lidská práva“ a „K-231″, proti násilné vojenské okupaci, s veřejnou podpisovou akcí. Tento dopis byl adresován generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů (OSN) panu U’Thantovi do New York. Text byl otištěn všemi hlavními deníky ve Vídni a v Zürichu.

Z bezpečnostních důvodů přicestoval začátkem srpna do Švýcarska, kde ho na letišti v Grenchen očekával policejní prezident Švýcarska a sdělil mu, že švýcarská vláda mu nabídla politický asyl, který okamžitě přijal. Vystupoval jako akrobat na leteckých dnech ve Švýcarsku a Rakousku. Protože mu i ve Švýcarsku hrozilo nebezpečí a byl vázán podmínkami neutrality, odletěl do Kanady;

1968
-       jako exulant a „Landed immigrant“ přistal 17. listopadu v Torontu, kde se usadil;

1969
-       v lednu obdržel živnostenský list pro leteckou propagační firmu „Canadian Air Artistic Agency“, (podobně jakou vlastnil před únorem 1948 v ČSR).

Po dlouhých úředních tahanicích dostala jeho manželka vystěhovalecký pas do Kanady a 25. června přiletěla za ním do Toronta už s dvouletým synem Jiřím;

1970
-       v lednu 1970 byl zvolen za tajemníka (ve funkci úřadujícího předsedy) „Sdružení bývalých čs. pol. vězňů v exilu“, roztroušených po celém světě. Ústředí zřídil Komínek v Torontu. Tam také založil a tisknul exilový časopis „MUKL“;

10. března zakoupil firmu „Our Voices, Publishing and Printing Co.“ a vydava- telství exilového týdeníku „Naše hlasy“ (založeného v květnu 1955) s tiskárnou a stal se vydavatelem a šéfredaktorem. Týdeník vydával plných 20 let.

První vydání „Našich hlasů“ redigované Komínkem vyšlo v sobotu 21. března 1970, pod číslem 12 (658) Vol. XVI. s titulním článkem: „Manifest k českému a slovenskému národu odsouzenému k atomové smrti“. Autorem článku byl dlouholetý politický vězeň Prof. RNDr. Jiří Krupička, který žil od r. 1968 v exilu v Kanadě. Vystřižený článek čtenáři podepisovali a odesílali do Toronta předsedovi „Sdružení býv. čs. politických vězňů v exilu“. Balík (asi 3 000 kusů) tohoto článku byl osobně předán generálnímu tajemníku OSN U’Thantovi v budově OSN v New Yorku. Delegaci tvořili: poslanec ČSNS mjr. Antonín Bartoš z New Yorku (bývalý velitel paraskupiny „Clay Eva“ vysazené do okupovaného Prokterorátu, Prof. PhDr. Rudolf Krempl z Hardfordu, Connectitut, USA, Josef Hrubý a vydavatel Milo Komínek z Toronta. Výše uvedený článek poukazoval na rozmístění sovětských taktických atomových raket na území ČSR, což by v případě vojenského konfliktu mohlo přivést odvetu a tím zničení naší Vlasti;

1970
-       založil produkci „čs. rozhlasového programu“ na radiostanici „CHIN“ FM a AM v Torontu;
1. prosince 1970 se manželům Komínkovým narodil druhý syn, Petr.
Začal vydávat české, slovenské a cizojazyčné knihy, brožury, a časopisy (tištěné ve vlastní tiskárně);

21. června předvedl nad jezerem Ontario u pobřeží Central Island v Torontu akrobacii pod vrtulníkem Bell-Ranger. Produkce byla provedena pro TV a film. Bylo to poslední akrobatické vystoupení Milo Komínka. Za krátký čas se musel podrobit velmi těžké operaci, po které se stal trvalým invalidou.

Začal organizovat kulturní a národopisné programy v Kanadě a USA. Organizoval demonstrace na obranu Kanady a USA proti mezinárodnímu komunismu a komunistickému režimu v Československu. Vždy za účasti poslanců, ministrů, televize, rádia, novinářů a široké veřejnosti exulantů porobených národů;

1971
-       založil produkci pravidelného „čs.TV programu“ na televizní stanici „Chanel 10″ v Torontu. Napsal a vydal dokumentární knihu „I pod oblohou je peklo“, která vyšla ve vydavatelství „Our Voices Publishing Co.“ v Torontu, pod registračním číslem ISBN 0-921863-14-4.

Založil filmovou produkci a působil jako scénárista, kameraman a režisér. Vytvořil celovečerní barevný dokumentární film „DVA SVĚTY“ (polyekránový, promítaný současně na tři projekční plátna).

Okresní soud ve Frýdku-Místku odsoudil Komínka dne 3.5.1971 podle § 109/2 tr. zák. nepodmínečně na 2 a půl roku vězení a propadnutí majetku za nedovolený pobyt v zahraničí. Spis č.j. 1T 49/71;

1972
-       v Naardenu (v Holandsku) byl zvolen do funkce generálního tajemníka čs. exilové organizace „Naardenský výbor“. Za tuto a další činnost ho 22.6.1978 Ministerstvo vnitra v Praze zbavilo občanství ČSR. Spis: VS/3-572757/78;

1973
-       1. února obdržel živnostenské oprávnění pro firmu „Film Production Our Voices Co.“ (filmovou produkci);

1974
-       byl zvolen do funkce Vicepresidenta „Canadian Journalist Club“, sdružujícího přes 160 časopisů, novin, rozhlasových a televizních vysílání různých národností v Kanadě;

1975
-       přijal státní občanství Kanady a od toho času je stále státním občanem Kanady.
V Torontu založil firmu „Moravia Press Ltd.“ a o několik let později „Moravia Publishing Inc.“ (všechny jako vydavatelství s tiskárnou) a byl jejich prezidentem. Je stále prezidentem firmy „Moravia Publishing Inc.“ v Torontu;

1976
-       vyznamenán ministerským předsedou provincie Ontario, Hon. Larry Grossman- nem „Diplomem“ za žurnalistickou činnost a politicko-kulturní spolupráci mezi jinými národnostmi v Kanadě (Multikulturalism);

1980
-       producent a dirigent LP gramodesky protikomunistických protestsongů „Šumaři pod pendrekem“ (autorem textů byl satirik Jára Meců). LP gramodeska byla nahrána 28. října 1980 ve studiu v Ohio, USA. Kromě jiných účinkovala při nahrávce jeho manželka Marie jako zpěvačka, syn Jiří (13) elektrofonický akordeon a Petr (10) bubny;

1980
-       zakladatel a předseda »Křesťanské unie« (Federální strana křesťanské solidarity, sdružující exulanty roztroušené ve svobodném světě) s ústředím v Torontu;

1987
-       vydavatel a šéfredaktor magazínu »Vězeň«, vycházejícího v Torontu;

1988
-       organizátor tzv. balónové akce s vypouštěním letáků do ČSSR (z pohraničí Západ. Německa a Rakouska), proti komunistickému režimu;

1989
-       scénárista, kameraman a režisér dokumentárního videofilmu »Svatá Anežka Česká«, natočeného při svatořečení Blahoslavené Anežky České v chrámu sv. Petra v Římě;

1990
-       v únoru přiletěl poprvé za 22 let do ČSR a založil v Olomouci filiální redakci časopisu »Svědomí/Conscience«. Po návratu z ČSR zpět do Kanady, sloučil časopisy »Naše hlasy« (z r. 1955) a »Vězeň« (z r. 1987) pod nový společný název »Svědomí/Conscience« (svědomí národa), které vychází nepřetržitě jako nezávislý Kanadsko-český magazín, jehož je stále vydavatelem a šéfredaktorem;

1991
-       v Kanadě přepracoval dokumentární knihu »I pod oblohou je peklo«, která vyšla v nakladatelství »Moravia Publishing Inc.« v Torontu, v červnu 1991; později pak následovaly další vydání. Z Olomouce do Frýdku-Místku přeložil filiální  vydavatelství Svědomí/Conscience a založil tam vydavatelství časopisů a knih „MIKO PRESS“. Ve Frýdku-Místku také založil ofsetovou tiskárnu;

1993
-       v květnu byl jmenován »čestným občanem« obce Pržna, okres Frýdek-Místek;

1996
-       v listopadu kandidoval do Senátu České republiky za Vlasteneckou republikánskou stranu (VRS), ve volebním obvodě č. 69, okr. Frýdek-Místek;

2002
-       Komínek je v Kanadě vydavatelem už 31 let. V ČR vydává magazín »Svědomí/ Conscience« nepřetržitě 11 let. Potýká se u soudů s nepravostmi a trestními činy komunistů, které byly podle zákona 198/93 Sb. prohlášeny za zločinné a zavrženíhodné. Zákon se nedodržuje a stal se pouhou fraškou!

Zdroj: http://www.svedomi.cz

Alexandr Dubček: „Raz poviem, ako to bolo…“

Osudová nemocnice Na Homolce Václava Havla a Alexandra Dubčeka.

Den 28. říjen 1989 byl „Generálkou“ na 17. listopad 1989.

Doslov.

Začalo vydatně sněžit a Nový rok 2004, u nás v Mnichovicích u Prahy, se vykutálel jako do pohádky. Sněhová peřina pokryla stromy a nízké keře se téměř ztratily. Takovou sněhovou krásu tu nepamatuji. Jsme jako u Broučků. To ovšem nebrání, tak jako každý rok, mému rozjímání. Naopak. Napadlo mě hned po prvním nadechnutí Nového roku.

Hned po půlnočním novoročním přípitku: že by to byla ta pravá chvíle pro Václava Havla? Na druhé straně, byl ještě pár dnů prezidentem v právě uplynulém roce, a když chtěl národu něco říci, i když „minutu po dvanácté“, tak se to hodilo, po Silvestrovském programu, který byl, jak jsem slyšel, pro individua mdlého rozumu. Václav Havel ale zase neměl odvahu říci národu skutečnou pravdu. Zase to neřekl. Měl by říci: Naše země nevzkvétá tak, jak jsem si představoval, když jsem před vás předstupoval s prvním novoročním projevem prvního ledna 1990. Příčina je v tom, že nebyla odkryta praako prezident, ale Václav Havel. Odpusťte mi to. Ale dějinná skutečnost je jiná… Já jako disident jsem netušil, že 17. listopad 1989 také bude datem, kdy vybraná skupina spustí akce, kterými předběhnou naše plány ke dni Lidských prá. Akce, jejichž viditelnými hráči byla dvojice agentů Zifčáka a Dražské. Ti, mimo jiné, přivedli studenty na jatka k Národnímu divadlu na Národní třídu.

17. listopad 1989 byla promyšlená detailní konspirační operace v režii, v níž hlavní úlohu hrála Státní bezpečnost kolem generála Lorence, tehdejšího prvního náměstka federálního ministra vnitra. Cílem bylo dosazení nových komunistických funkcionářů Gorbačovského typu. Říká se mi to těžko, ale ve svém prvním novoročním projevu roku 1990 jsem řekl, že poprvé v dějinách nemusíme za svou svobodu nikomu děkovat, že jsme si ji vydobyli sami. Tenkrát jsem tomu věřil.

Ale skutečnost je taková, že já jsem byl 17. listopadu 1989 na Hrádečku, zatímco generálporučík Alojz Lorenc byl v Praze. Jeho podřízený Ludvík Zifčák, poručík, dlouhodobě nastrčený jako falešný student „Růžička“, byl „zaúkolován“ dovést studeny do připraveného „pytle“ k Národnímu divadlu. Já jsem první jakousi zprávu dostal ze vzkazu Johna Boka, než ho odvezlo policejní auto, a v době, kdy průvod studentů a dalších změnil směr, místo na Václavák k Národnímu divadlu: „Řekněte to Vaškovi… Vzkažte mu na Hrádeček!…. Řekněte mu, co se děje!… Rychle! Něco se změnilo!“

Součástí plánu bylo zmlácení studentů právě tam! Na Národní třídě. Moc široké Václavské náměstí se k tomu nehodilo! Pak Zifčák hrál další úlohu mrtvého studenta „Šmída“ před Jazykovou školou, aby mohla být rozšířena falešná zpráva agentky Drahomíry Dražské o zavraždění studenta Šmída při zákroku policie. Tím se vyvolají emoce a konečně to lidmi pohne. Nová garnitura potřebovala probudit národ z letargie a vyvolat občanskou nespokojenost, která by konečně definitivně zatřásla Miloušem Jakešem a jeho přívrženci. Předchozí nepovolené demonstrace sice ukázaly jasně, co si lidi myslí, že se s nimi dá počítat, ale Jakeš byl ještě pořádně zahryznut a jeho trůn nepřekotily. A už před devíti dny padla zeď v Berlíně.

Kdo o tom věděl? Skutečně zasvěcených bylo málo, méně než prstů na jedné ruce. A pravý cíl znali generál Lorenc a dva náčelníci. Několik ostatních znalo dílčí informace.

Bez emocí je nutno přiznat, že generál Lorenc se svými společníky to provedl dokonale. Operace 17. listopad 1989, jak byla dopodrobna připravena, vyšla, a ani dohlížející rutinéři z KGB nemohli nic namítat. KGB sice měla přehled, monitorovala, ale nebyla sama. Praha byla na pořadu dne, i západní hoši měli oči na stopkách. Překvapili jak Jakešovské vedení, tak nové plánované reformní a samozřejmě i převážně mimo Prahu „vyjeté“ disidenty. Včetně Václava Havla.

Tak nějak to měl říci. Ten Václav Havel, který vracel smysl dějinám a byl Hrdina národa. Ale z Havla zbyla jen dramatická figurína exprezidenta. Havel disident byl vytěsněn a exprezident zůstal.

Jak to bylo dál? Dohaduji se a dopovím sám.

18. listopadu 1989, první den po zásahu u Národního divadla na Národní třídě, se lidé skutečně probrali z letargie. Ale až moc. Zahřátá voda přetekla.

Desítky let poslušnosti se změnily v neposlušnost A nejen to. Dokonce protestující byli skoro revoluční a i pro novokomunisty to byla nová a komplikující i nebezpečná aktivita. Takže „Lorencovi lidé“ museli přeřadit na taktiku politického řešení. Na koncepci dialogu, kterou nabízela opozice rychle se formující v OF „Občanském fóru“.

Sice by bylo hračkou opozici „OF“ pozatýkat, rozbít. Ale opozice byla také v plánu. Naopak potřebovali ji. Měli ji dávno přečtenou. Mnozí z nich byli staří známí. Byli jejich.

„Lorencovi lidé“ rámcově předvídali, co přijde, a měli několik variant. Bylo ve hře víc než jen Československo. To byl jen jeden z balvanů, které visely na krku Moskvy. A Gorbačovovi se nehodilo, aby při setkání na Maltě s prezidentem USA Georgem Bushem mu někdo předhazoval, že „ČSSR“ si spletl s Náměstím nebeského klidu v Číně. Povedlo se to v Berlíně, musí to vyjít i v Praze.

„Říše zla“ od Reaganových dnů klouzala s kopce a „Ruský medvěd“ byl vysílen a v rozkladu. Nekompromisní strategie západu, v čele s USA, donutila Gorbačova připustit neúnosnost nadvlády nad svými vazaly. Tak se Československo dostalo z poddanství SSSR.

Kromě toho, sama KSČ byla dávno rozložená. Různé skupiny proti sobě intrikovaly. Ve vedení, zvláště „Kůl v plotě a spol.“, byli na odepsání nejen pro tupost mysli, ale byli brzdou i pro změny, které by budily alespoň nějaké reformní zdání nové dynamiky vývoje k demokracii. Kromě toho „Kůl v plotě“ Milouš Jakeš přesto lehko neopouštěl své vyhřáté místo. Vnitřní boj trval celý týden. Generála Václavíka museli dokonce umravnit až z Moskvy.

Během toho týdne byli „Havlovi lidé“ plánovitě ponecháni sami sobě. Ale hoši od StB nezaháleli, sice měli „vše“ pod kontrolou, ale nezasáhli. Dali jim šanci. Václav Havel byl pro své světové renomé předurčen pro vedení. Pro Západ byl jedničkou. Ale byl vhodný i pro „Lorencovi lidi“. Vždyť pod jejich starostlivým dozorem žil jako v hospůdce s nepřetržitým provozem. Což se pro neabstinenta hodí. Tak kdoví, zda pod tou „mukou“, nevypiplali z autora „bezmocných“ pseudoschizofrenickou identitu, osobnost s ambicemi být slavný, velký, silný, již za svého života. Protože jak jinak by mohlo dopadnou drama dramaticky? V opačném případě je z dramatu komedie.

Takže OF v čele s Václavem Havlem jednalo s premiérem Adamcem, komunistou sice údajně proreformním, ale svým myšlením a satelitní náchylností pro budoucí děje, jak se ukázalo, nevyhovujícím. Byla potřeba najít dokonalejšího komunistu pragmatika s praxí vysoké politiky, vzdělaného v legislativě a i dalším: prohnaného politika na „úrovni“.

Mají „Lorencovi lidé“ takového muže? Kdo to je?

Jeho jméno je Marián Čalfa! Marián Čalfa byl jako komunistický právník pověřen přípravou nové komunistické ústavy. Staří komunisté chtěli vzbudit dojem i v zahraničí, že jsou pro reformy. Přičemž se nová ústava příliš nelišila od té z roku 1960. Nepřinášela žádné podstatné změny v liberalizaci: zůstávala ústavní kontinuita, vedoucí úloha komunistů a tak dále.

Čalfa byl ve vládě premiéra Adamce ministrem. Adamec pověřil Čalfu vyjednáváním se studenty a zařadil ho do svého vyjednávacího týmu. Tak se stal z neznámého Čalfy jeden z důležitých při vyjednávání s OF – s opozicí.

Dne 5. prosince 1989 premiér Adamec navrhl Čalfu na předsedu federální vlády! Sám Adamec, pravděpodobně s pomocí Čalfy, se chtěl ucházet o prezidentský úřad.

Tak Čalfa postupně vývojem událostí získal všechnu státní moc. Po demisi prezidenta Husáka převzal jeho funkci. A nyní se bývalému premiérovi Adamcovi, který ho vytáhl nahoru, „odvděčil“! Zařídil prezidentování Václavu Havlovi!

Prosazení Havla na prezidenta se z různých důvodů setkalo u mnohých s nesouhlasem! Největší překážkou však byl Alexandr Dubček. Ve všech parametrech byl před Havlem. I v parlamentu se předpokládalo, že Dubček bude mít jednoznačnou podporu. Zato Havel neměl podporu ani v rodině, manželka Olga byla proti a švagrová Dagmar mu otevřeně řekla, že podporuje Dubčeka. Sám Dubček si přál být prezidentem z mnoha důvodů, mimo jiné i ze satisfakce. Pro formu se na kandidátce na chvíli ocitlo i jméno komunisty Císaře.

Havel sám prohlašoval, že samozřejmě prezidentem být nechce, ale… pakliže se situace vyhrotí, tak… Věru jak opsáno z Richarda III., který také musil být ke kralování donucen…

Jenže Havel si velmi přál být prezidentem, ale bál se to přiznat Nakonec se tajně sešel s Čalfou, a ten mu slíbil, že zařídí, že bude zvolen. A byl skutečně zvolen, dokonce jednomyslně.

Napadlo mne, po tom půlnočním příspěvku počínajícího roku 2004 Václava Havla, teď již exprezidenta, co by tomu řekl Dubček, kdyby žil. Jo, kdyby žil…

Pořád si opakuji při takových příležitostech slova, která Alexandr Dubček před svou smrtí řekl: „…raz poviem, ako to bolo…“. Bylo to v době, kdy Alexandra Dubčeka přivezli do nemocnice Na Homolce, kde jsem pracoval na rentgenu. Při jedné kontrole jsem ho vyšetřoval na CT Když jsem skončil jeho vyšetření, šel jsem do vyšetřovny a on se hned zeptal: „Doktor, ako to?“

„Bude to dobré,“ reagoval jsem, překvapen jeho duševní čilostí. Bylo to celkem neutrální, věděl jsem o jeho vážném stavu. „To potrebujem …raz poviem, ako to bolo…“

Tak jsem jen tak nechápavě, ale povzbudivě, přikývl. Pár dnů nato zemřel.

Nabízela se asociace s Janem Masarykem… Jan Masaryk tenkrát (1947) přijel ze Sovětského svazu, kam se naše vládní delegace dostavila na Stalinovu žádost, respektive příkaz. Měli projednat situaci, která nastala tím, že jsme chtěli přijmout „Marshallúv plán“. Když se vrátil, na vlastní uši jsem ho slyšel: „Přijel jsem tam jako ministr zahraničních věcí a vracím se domů jako Stalinův pacholek. Jednou povím, jak to skutečně bylo.“ Jenže Jan Masaryk byl zavražděn. Již nic nepověděl. Zde je asi vhodné pro mladší generaci říci, že Marshallův plán byl program obnovy a rozvoje Evropy po 2. světové válce, iniciovaný a prováděný Amerikou, a dostal jméno podle tehdejšího amerického státního tajemníka C. Marshalla. Podílelo se na něm 17 západních zemí. Za příklad stojí Německo, tehdy „západní“, které se díky tomu stalo brzy po válce premiantem blahobytu a demokracie v Evropě.

My jsme museli přijmout diktát z Moskvy. Marshallův plán jsme ještě před únorem 1948 odmítli, a tím se definitivně na 40 let stali otrokem Moskvy.

Jan Masaryk byl klíčovou osobností v Gottwaldově vládě „obrozené národní fronty“ a naši komunisté ho jistě nechtěli ztratit. Kdo tedy vraždil? Kdo nemohl připustit, aby se jeho čin neobrátil proti jejich plánům? Uchvatitelům. Masaryk by jistě, ve vhodnou chvíli, „svému“ národu pověděl. V emigraci. To nemohli připustit.

Také Alexandr Dubček byl klíčovou osobností Pražského jara. Byl prvním tajemníkem KSČ. Po okupaci odvlečen do Moskvy, ale pro mezinárodní a i domácí situaci, která se nevyvíjela pro zrádce a okupanty příznivě, byl postupně vytěsňován jako předseda Federálního shromáždění (FS), až v 1970 vyloučen z KSČ.

Dubček byl, podle dohody Čalfa-Havel, také odklizen na místo předsedy Federálního shromáždění. Přesně tak jako v roce 1969 po pádu z místa šéfa KSČ, což jistě byl od Havla a komunisty Čalfy buď geniální trik, nebo tupost a nevkus. Nedivím se, že Dubček plakal. Nová politická moc ho zase posadila tam, kam ho odklidila komunistická normalizační. Pro něho to bylo ponížení, již neměl sílu pohrdat jen plakat

A proč by Dubček neplakal? Již proto, že byl politik s lidskou tváří. Ale byl i komunista. Tedy člověk nemocný chorobou ideologickou, kterou podědil. Zřejmě nákazou trvale znehodnocen. Ale nebyl svině.

Václav Havel byl vhodným mírným pobytem v base po Palachově týdnu a díky zahraničním kampaním politickou osobností. Sám o sobě šikovně prohlašoval, že je jen spisovatel a dramatik, až tomu asi sám uvěřil. Doma byl prakticky znám jen v malém prostoru. Po 17. listopadu nastal obrat. Ale doma byl Alexandr Dubček znám daleko více než Havel a v zahraničí byl rovněž symbolem československého roku 1968.

Čalfa bedlivě sledoval boj o volbu prezidenta. Poznal, že nadešla chvíle důkazu ochoty, a přešel k druhé straně. Vyzval Havla ke zmíněné schůzce mezi „čtyřma očima“, kde se zřejmě Čalfovi podařilo:

1. Dohoda, že prezidentem bude Václav Havel.

2. Podmínky předání moci politicky naivnímu, nepřipravenému, živelnému a bezkoncepčnímu Občanskému fóru (OF).

3. Východiskem je převzetí právní kontinuity komunistické legislativy, podle níž bude Václav Havel zvolen prezidentem – tím, že ústavní a právní komunistický systém zvolí prezidenta, stane se tento komunisticky parlament součástí nové moci.

4. To znamená:

a) sametový prezident bude zvolený podle komunistů,

b) beztrestnost komunistům a dopřání politického života,

c) rovnoprávnost v ekonomickém podnikání (prakticky zvýhodnění, vzhledem k nakradenému majetku a dalšímu).

Tím, že nebyla přerušena kontinuita s komunistickým režimem a komunistický kozel se stal v nové vládě zahradníkem jen s malou úpravou kožichu, měli „Lorencovi lidé“ a jim podobní vyhráno. Také nejdůležitější ministerstvo vnitra zůstalo bez kontroly a prakticky jej řídili představitelé předlistopadoví, především generál Alojz Lorenc! Byť tam byl pro forma dosazen spolehlivý souputník Sacher.

Neprovedla se restrukturalizace ústavního systému, to vedlo k rozdělení státu. Kdyby byl prezidentem Slovák Dubček, pravděpodobně by k rozpadu Československa nedošlo.

Dne 23. ledna 1990 FS potvrdilo, že KSČM je řádná a legální strana! Nový stát selhal i v majetkovém vypořádání KSČ a SSM. Václav Havel se snadno dal zlákat, předčasně, do funkce prezidenta a „své“ OF nechal napospas. Dal příklad bratříčkování s komunisty i vysokými aparátníky, a tím devalvoval ty, kteří vydrželi zůstat i za komunismu slušní, poctiví. Zradil ty, kteří zůstali věrní, jak zákony mravnosti „kázaly nám“!

Dubčeka uklidnili. Havel bude prezidentovat jen do voleb, pak přijdeš na řadu ty.

Takže „Život v pravdě a lásce“ vzal za své zřejmě hned toho 15. prosince 1989, v pátek na oné tajné schůzce Čalfa-Havel. A kde nakonec Čalfa, jak ďábel Ježíšovi, nabídl Havlovi vějičku slovy: Pane prezidente, představ si, že už 1. ledna 1990 v poledne předstoupíš na Nový rok před svůj národ a proneseš svůj projev!

Ježíš by Čalfu poslal k čertu. Havel ne: jmenoval ho premiérem! Pronesl projev a slíbil naplnit ten dějinný úkol, který vlastně proti své vůli převzal, dovést zemi ke svobodným volbám a pak se vrátit ke psaní svých her.

Za krátkou dobu bylo po svobodných volbách. Alexandr Dubček se nedočkal slibu ze strany Havla, ohledně své prezidentské kandidatury. Tak asi povinnost „bdít nad tím, aby tomu Slovákovi nebyl uzavřen přístup k té funkci nejvyšší“ musela ustoupit jiným povinnostem. Člověku zbývá jen domýšlet, kde tu velcí tohoto světa šlapali přes naše hlavy, když z „Versailleské Evropy“ muselo zmizet Československo i jiné dítko onoho systému, Jugoslávie.

Nemocnice Na Homolce se stala pro Alexandra Dubčeka osudovou. Dopravili ho tam po těžké havárii a tam zemřel.

Také pro Václava Havla byla nemocnice Na Homolce osudová. Když tam tajně služebným vchodem vešel, byl až na běžné nachlazení zdráv. Když odcházel, byl ohrožen celý stát. Byla u něho zjištěna rakovina.

Dva lidé. Oba pro svůj národ významní. Ale bohužel poznamenaní komunismem. Oba docela jinak. Zda by byl Alexandr Dubček jako prezident lepší, je otázka. Je velmi pravděpodobné, že by chtěl ty nejzávažnější přečiny komunismu odkrýt a odsoudit již jenom pro svoji satisfakci.

Václav Havel asi měl po té dohodě s Čalfou „holé ruce“. Zůstal nejen Dubčekovi dlužen svou polovinu slibu, ale rovněž sobě. Také odešel od svého díla: Před OF ležely jasné úkoly, které mělo systematicky řešit On, jeho zakladatel, dílo zanechává v problémech a vrhá se do prezidentování. Miloš Forman říká, že se Havel nezměnil od doby, kdy se s ním poprvé setkal: „Když se hrál fotbal, měl utkvělou představu, že dobrej fotbalista je vždycky tam, kde je balón. Výsledek byl, že si musel jít za deset minut lehnout, protože byl úplně schvácený. Za tou mičudou furt běhal. Nebo ho posadili na kolo a on neuměl ani zastavit, ani zatočit, tak zdánlivě pořád prchal!„

Moje zkušenost. O 17. listopadu 1989 bylo hodně napsáno. Ale pořád zamženě. Zúčastnil jsem se téměř všech demonstrací. Viditelnou přípravou na den „D“ lze vystopovat přinejmenším již v lednu 1989, při výročí smrti Jana Palacha. Komunistická policie (SNB) začala nově! Jako by si na něco hrála. Něco nacvičovala: stříkali po lidech z jednoho konce chodníku na protější. Na hloučky kolem svatého Václava, ale i na nic netušící kolemjdoucí. Zdálo se mi, že tím něco sledují. Říkalo se, že SNB někde za Prahou tajně cvičí na „hasiče“! Kolem sv. Václava se dá vždy vyvolat srocení lidí. To se sporadicky opakovalo až do 28. října 1989.

Za položení květů (v lednu 1989) na místo, kde se upálil Jan Palach, byl Havel odsouzen.

V květnu 1989 požádal o podmíněné propuštění a bylo mu vyhověno. Milouš Jakeš měl po starosti. (Když se tenkrát v lednu objevil nedaleko sochy sv. Václava, v den výročí Jana Palacha, tak ho hned „balili“. Hrdina, plán nebo naivita?)

Ještě před 28. říjnem 1989 tu byly poprvé od roku 1939 svobodné volby v Polsku, zrušení železné opony na maďarských hranicích, exodus východních Němců přes Maďarsko a pak i přes nás. Ale s námi to nepohnulo. To jen sběrači trabantů měli plné ruce práce. Předem byl odpískán „Den zrady“, 21. srpen. Václav Havel varoval národ, aby se nedal vyprovokovat !

Nebýt dvou Maďarů, tak by si hoši ze SNB ani nepískli. Svobodná Evropa opakovala varování Václava Havla. Bylo vidět, že na to nemáme. Máme Ludvíka Vaculíka, ale nemáme polského Walesu. Chartisté jsou evidovaní pod drobnohledem, prolezlí agenty StB a jen izolovanou skupinkou, která se hodí…

Kdo, safraporte, bude dělat revoluci? Napoví nám něco 28. říjen 1989?

Na Václaváku bylo dost plno. Ale co to! Policie nebyla skoro vidět Čekal jsem projev nebo reprízu předchozích policejních akcí. Vůbec nic. Před rokem to bylo sice hlavně na Staroměstském náměstí, ale zato dost divoké.

Tohoto 28. října 1989 odpoledne nebylo projevů, ale začal průvod od svatého Václava dolů. Nepokračoval však až na Můstek, ale zahnul do Vodičkovy a pak ulicí Palackého a směřoval k Národní třídě a Národnímu divadlu! Jen ojediněle, aby se neřeklo, se vynořili dva až tři příslušníci. Jediný „anton“ stál uprostřed, napříč mezi Vodičkovou a Jindřišskou ulicí. Žádná vodní děla, žádní obrněnci. Strážci pořádku pouze regulují průvod, stojí na rozích ulic.

Nebyl to obraz prvomájových průvodů, ale co do mohutnosti a šíře záběru, byla pohybující se masa ulicemi Vodičkovou a Palackého srovnatelná.

Na rozdíl od prvních májů se nekřičelo: Ať žije KSČ! Ale naopak: Pryč s KSČ! Pryč s vládou jedné strany! Nechceme Kůl v plotě! Štěpáne, jsi na ráně. A další… Hesla odpovídala přání lidí. Technická úroveň byla dokonalá. Náhodný účastník mohl podlehnout dojmu, že už je to tady! Směřovali k Národnímu divadlu na Národní třídu. Že by měli den otevřených dveří nebo zeje naproti hospoda a hostí zadarmo?

Generálka.

„Lorencovi lidé“ si potřebovali vyzkoušet nanečisto přímo to místo střetu, kde bude „mlátička na studenty“. Přímo před naplánovaný střet „listopadové nadílky“! Zamýšlený prostor Národní třídy se dal nejlépe pro tento účel „uzamknout“! Dlouhodobé přípravy na den „D“, to je 17. listopad 1989, tím končily.

Potřebovali GENERÁLKU. Tou byl 28. říjen 1989! Vše vyšlo. Generál Alojz Lorenc se zhostil úkolu perfektně. I poručík Ludvík Zifčák. I studenti ze 17. listopadu 1989. I Marián Čalfa.

DOSLOV

V prvním novoročním projevu k národu měl Václav Havel pravdu, ale myslel to jinak. To, že nemusíme nikomu děkovat. Ani StB. Rozbili komunistický neřád především sami pro sebe! Sami se zachraňovali před sebou! Vskutku kavkovské! Všechno je jinak.

Přece si neudělali Lorencovi lidé „revoluci“ pro nic za nic. Udělali to proto, že byla pro ně nutná. Původně zamýšlená výměna se neuskutečnila, protože se ukázalo, že nestačí. Že je potřeba vyměnit nejen celý dopravní prostředek socialismu, ale že události vyžadují zcela novou variantu: náš český kapitalismus! Po okupaci – vstupu vojsk – se starý komunismus transformoval na komunistický pragmatismus: zůstali jen všehoschopní kariéristé a přibrali nové, sobě podobné. Pro svou kariéru, svůj žlab, udělají vše. Samozřejmě, pod státní ochranou, nejsou hrdinové, ale pragmatici.

K nutnému ideologickému kotrmelci bylo třeba hesel jako: „Nejsme jako oni“ nebo „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“. Byl vhodný „samet“. Hodil se sametový prezident. A nebyl vhodný Dubček, který chtěl začít tím, že všem vyloučeným (z KSČ) bude vráceno členství ve straně.

Co dál? K tomu měli připravené lidi. Kde? Především v Prognostickém ústavu!

Ten, na podnět Gorbačova*⁾, dal vybudovat již v předstihu tehdejší premiér Štrougal. Byla jich celá kupa, komunistů-pragmatiků, mimo jiné Ježek, Dyba, Dlouhý, Kočárník, v čele s Komárkem, Klausem a Třískou – ti dva byli propagátoři nevětšího zla, privatizace pod zhasnutým světlem (Dušan Tříska komunista a agent, Václav Klaus nebyl dobrý ani za člena KSČ, ale zato se vytáhl jako ministr financí: dal zelenou všem tunelářům a špinavým penězům, tedy zlodějům a podvodníkům všeho druhu. Tříska byl prakticky autorem privatizace, kterou ale hlásal Klaus).

Nakonec se všichni shodli na sametové tlusté čáře. Hrdinové i Jidášové.

Na čáře a na hříšti bez mantinelů. Na tlusté čáře pro komunisty (s majetkem, který jim zůstal, včetně valut v zahraničí), veksláky, šidící zelináře a další, jim podobnými, a velkou části národa, která měla jen „holé ruce“. Zásadní bylo (pro začátek) dohodnout se na pokračování komunistické právní kontinuity a legitimity, Čalfa pro to udělal vše. Díky důvěře, kterou u Havla získal, a své pružnosti to nebylo tak těžké. Potřebovali, aby Václav Havel jako symbol změny zaštítil český ekonomicko-komunisticko-pragmatický kapitalismus, naše odborníky a politické vězně. Vyrovnání s komunismem tak bylo, hned od počátku, znemožněno.

K tomu všemu byl tou nejlepší investicí Václav Havel; žil v jiném světě. Dlouho pěstovaný a natolik nedospělý, že byl lehce použitelný ve své pseudoschizofrenické identitě a své slabosti intelektuála, s touhou být velký, slavný a historický již za svého života.

Měli jsme jen jednoho vzdělaného prezidenta, který nelhal. Měl ducha zdravého, nepil, do pozdních let „sokoloval“, jezdil na koni. Byl nám vzorem: TGM.

Václav Havel neuměl na kole ani na koni, zato pil. A dal lavinovitý příklad prostituování s komunisty, s Čalfou. Na něho se pak odvolávali všichni, i nekomunističtí „pragmatici“!

Dal facku těm, kteří si s komunisty nezadali, včetně politických vězňů.

Jiní jsou hrdinové i Jidášové ze 17. listopadu 1989. Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí, ale nesmí být v rukou zločinů. Komunisté patří ke zlu. A stále platí: pravda vítězí, ale dá to fušku.

Musí se ovšem chtít tu pravdu vyjevit. Jinak je všechno jinak.

Ve skutečnosti však pravda nevítězí, pravda zbývá!

Jak říkávala moje maminka: pravda podobna je soli, pálí, bolí, sype-li se do očí. Tak je to i s pravdou 17. listopadu 1989.

Použitá literatura:

1. Bartuška Václav: Polojasno. Exlibris, Praha,1990

2. Keane John: Václav Havel. Politická tragedie v šesti dějstvích.Volvox Globator. Praha, 1999

3. Kriseová Eda: Václav Havel. Životopis. Atlantis, Brno, 1991

4. Měchýř Jan: Velký převrat či snad revoluce sametová? Progetto, Praha, 1999

5. Pehe Jiří: Vytunelovaná demokracie. Academia, Praha, 2002

6. Husák Petr: Budování kapitalismu v Čechách. Volvox Globator, Praha, 1997

7. Husák Petr: Česká cesta ke svobodě. Revoluce či co? Volvox Globator, Praha, 2002

8. Suk Jiří: Labyrintem revoluce. Prostor, Praha, 2003

Jiří Abraham v českém zahraničním časopise Nový Polygon 5/2004